One night that changes everything 8.

9. května 2013 v 15:19 | Christine |  One night that changes everything |TWC|
Autor: Diana


Bill:
Jeho slova mě opravdu ranila. Ale zároveň jsem si uvědomil, že má pravdu. Sám s ním musím ve všech těch věcech, co řekl, souhlasit. Jsem jenom kurva. Kurva, která se nechá dobrovolně šukat tím hnusným starcem. Nevím, co bych na to řekl. Jsem schopný jenom brečet a poslouchat jeho hlas, jak mi říká pravdu. Pravdu o mě. Pravdu o Billovi Kaulitzovi, děvce a zlatokopce. Ani se ke mně už nějak nehodí pojmenování mužského rodu.


"Tome..." snažím se mu cokoliv říct, ale on to položí. Ve sluchátku se ozve jen pípání. Myslím, že už nemá cenu mu volat. Stejně by to nevzal.
"Tome..." zašeptám do ticha. Opět nechám slzy stékat po mých tvářích. Už je neřeším. Nějak jsem si na ně zvykl. Jen sedím, v ruce držím telefon a brečím. Jsem zoufalý, jako snad nikdy. Dokud jsem neznal Toma, bylo vše v pořádku. Neměl jsem žádné problémy, výčitky svědomí, nic. Ale jakmile se objevil a naše životy se propojily, je všechno jinak. On mi v pár větách dokázal říct, co vlastně ve skutečnosti jsem. Dokázal ve mně probudit nějaký ten cit. A hlavně mi ukázal, že můžu být jiný.

Tom:
Co teď? Co teď bude? Znamená to, že to bylo naposledy, co jsem ho slyšel? Znamená... Je moc hrdý na to, aby o sobě dal ještě vědět. Tak strašně chci už jít domů. Ne být v této proklaté nemocnici. Můj bouřlivý pláč už trošku utichl, ale bolest ve mně se stupňovala. Hmotně jsem to cítil. Zavřu oči, pevně semknu víčka, tečou mi poslední slzy. Musím to vypustit z hlavy. Na mně je to už moc. V životě jsem nezažil takovýhle tlak. Naposled se mi v mysli zobrazí Billův obraz a já celý vyčerpaný usnu.
*** *** ***
Bill:
Potichu se vyplížím z domu a rychle nasednu do auta, které vzápětí nastartuju. Vyjedu na silnici a div ne stovkou vyjedu na hlavní silnici.
"Uf..." oddychnu si a trošku zpomalím. Nechci se roztřískat o nějaké jiné auto. Mám namířeno do nemocnice. Za Tomem.
Od té doby, co mezi námi proběhl ten telefonát, jsem tam nebyl. Ovšem dneska Toma pouští z nemocnice a já jsem se rozhodl, že pro něj přijedu. Nechci, aby jel MHDéčkem nebo tak něco. Přece jen, nemusí být ještě úplně v pořádku a co kdyby se mu udělalo v autobuse špatně?
To, že ho pouštěj, jsem se dozvěděl od doktora Müllera. Párkrát jsem mu volal a když zjistil, že mu nedám pokoj do té doby, než mi řekne termín, kdy Tom půjde domů, radši mi ho prozradil.
Vjedu na parkoviště u nemocnice a zaparkuji. Dneska je to kupodivu normální místo. Ale je to jen proto, že je to místo volný a je blízko u vchodu. Jinak už bych stál na místě pro vozíčkáře. Vystoupím a chvilku váhám, jestli bych měl jít za Tomem nahoru anebo bych měl raději zůstat tady. Nakonec se rozhodnu zůstat. Přece jen, chci, aby měl možnost volby. Buď pojede se mnou anebo ne. Je to jen na něm.

Tom:
"Tak, moc děkuju, vážně," přívětivě a děkovně se usměju. Konečně! Konečně se z tohohle strašného místa dostanu domů.
"Není za co. Jsme rádi, myslím, že mluvím za všechny, že jste se už uzdravil, pane Trümpere," řekne mi sestřička na recepci.
"A jinak..." blondýnka se mírně začervená. Co jinak?
"Ano?" se zaujetím se zeptám.
"No... Jestli by jste si někdy nevyšel, ehm..."
Odstín její barvy ještě zesílil, ale byla zlatá. Možná... Bych zapomněl na Billa. Je pozoruhodné, že s Billem prakticky nemám absolutně nic. A i přes to se cítím jako po rozchodu.
"Myslíte jako...Rande?" usměju se, abych jí dodal odvahu. Hned, jak začne něco říkat, promluvím. "Co takhle v sobotu v osm?" rozzářily se jí oči. Poslušně, celá nadšená z mojí odpovědi, přikývne. "Tak, platí."
"Výborně," v rychlosti mi napíše svoje číslo na papírek a strčí mi ho do ruky.
"Tak nashledanou."
"Na shledanou v sobotu," pozdravím ji a s úsměvem na rtech vyjdu před nemocnici. Jaký šok mě však čeká, když uvidím Billa stát u svého drahého auta.
"Ahoj," pozdraví mě. Nechápu nic. Proč tu je? Co tu dělá?
"A-ahoj," stále nechápavě pozdravím.
"Co tu děláš? Čekáš na někoho?" osmělím se a promluvím, i když se mi to moc nedaří. Jsem z toho střetnutí nervózní.
"Čekám na tebe," mluví absolutně vyrovnaně, jakoby se nic nestalo.
"Na mě? Poslouchej, Bille, jestli je to nějaký žert, tak-," ani mě nenechá domluvit.
"Není," otevře mi dveře spolujezdce a ukáže rukou, abych si sedl.
"Nasedej... Slíbil jsem sám sobě , že tě nenechám jít pěšky , nebo MHDčkem. To by se mi nelíbilo," jsem mile překvapený, že ho tohle vůbec napadlo.
Nastoupím. Sice váhám, ale proč ne. Bill si okamžitě nasedne vedle mně. Hned, jak zavře dveře, v autě začne být jakési příliš velké napětí.

Bill:
Oba nasedneme do auta, ale já se nemám k tomu, abych nastartoval a rozjel se. Prostě sedím, koukám před sebe a rozmýšlím se, co říct. Tuším, že teď je vhodná chvíle si s ním promluvit. Jindy se tak v pohodě z domu nedostanu. Ale absolutně netuším, jak bych měl začít. Cítím na sobě jeho spalující pohled.
"Co se děje, Bille?" téměř zašeptá. Pohlédnu mu do očí.
"Tome... Já... Nevím jak začít. Asi... Bych se ti měl nejdřív omluvit," šeptnu. Je to tak těžké říkat tyhle věci. Nikdy jsem to nedělal, ale teď musím. Ne, já chci.
"Bille, podívej, na vině jsme oba. Prostě jsme se pohádali. To už nezměníme. Navíc... Neměl jsem ti říkat, že lžeš," povzdychne si.
"Vždyť je to pravda," řeknu. Můj hlas zní dost zoufale a tak nějak... Prázdně. Jako by se z něj vytratila všechna barva.
"Jsem jen obyčejná děvka," pohrdám sám sebou. Po tvářích mi steče slza následovaná další a další. Chci si je setřít, ale stejně to nemá cenu. Odvrátím hlavu, snažíc se tak, aby to Tom neviděl, ale není mi to k ničemu.
"Neplakej," šeptne do ticha, dvěma prsty otočí mou tvář tak, abych mu viděl do očí. Pohladí mě po tváři, čímž setře několik slaných kapek kanoucích po mých líčkách. Jeho něžné doteky mě ale ještě víc rozpláčou, když si uvědomím, že na světě jsou i lidé, jako je Tom.
"Tome, prosím, pomoz mi."
Netušil jsem, že tohle někdy řeknu, ale stalo se. Jeho čokoládové oči se zabodnou do těch mých. Do těch, které tak zoufale prosí, aby je měl někdo doopravdy rád.

Tom:
Zraňuje mě, když pláče. Trhá mi to srdce.
"Tome, pomoz mi," zní to od něho zoufale. Přímo paranoidně.
"Co-co se stalo, Bille? Pomůžu ti, jen nevím jak," nechám se vést pocity a silně ho přitisknu k sobě. Toužil jsem ho obejmout a teď jsem to konečně udělal. Jeho hubené tělo je takové... Drobné.
Takové zoufalé. Celý se chvěje. Jsem z toho na prášky. Velmi mu chci pomoct. Mírně ho rukama hladím po celých zádech. Nechci, aby toho bylo příliš, ale nechci, aby si myslel, že jsem chladný. "Já, já... Já už nechci být s Wolfem. Já už to nevydržím. Předtím, předtím mi to nevadilo. Ale teď... Přijde mi nechutný každý jeho pohled. A to nemluvím o-," rychle mu položím prst na rty. Nedokážu poslouchat to, o čem chtěl mluvit.
"Pššt!" dívám se mu do očí, prst mám stále položený na jeho roztřesených ústech. Pomalu se k němu začnu přibližovat. Rukou sjedu z jeho rtů po krku. Už nás dělí jen pár milimetrů. V tu chvíli nás přeruší ostrý zvuk klaksonu přijíždějícího auta. Oba sebou trhneme.
"To neumíš parkovat?!" zařve řidič z toho osudného auta. Bill rychle nastartuje a odjede z parkovacího místa. Jedeme směrem ke mně domů.
"Doleva," nasměruju ho hned na první křižovatce. Jsem tak naštvaný. Skoro se to stalo. To se může stát jen mně. Oba se moc stydíme na to, aby jsme to zkusili ještě jednou.


Bill:
Když mě Tom objal, bylo to jako být v jiném světě. Zapomněl jsem na všechny starosti a nechal se unášet pouze jeho jemnými doteky na mých zádech.
"Já, já... Já už nechci být s Wolfem. Já už to nevydržím. Předtím, předtím mi to nevadilo. Ale teď... Je pro mě nechutný každý jeho pohled... A to nemluvím o-," nestačím to dopovědět, protože mi na rtech přistane jeho prst. Jako by už nechtěl slyšet ani slovo o Joopovi.
"Pššt!" zašeptá a hledí mi do očí, prst stále lehce položený na mých rtech. Pomalu se ke mně tváří přibližuje. Rukou sjede z mých rtů na krk. Dělí nás od sebe pouhé milimetry. A v tom nás vyruší ostrý zvuk, který protne to ticho, které mezi námi panuje. Splašeně se od něj odtáhnu a nastartuju auto. Vyjedu z parkoviště a vydám se ke křižovatce.
"Doleva," nasměruje mě, abych jel správně. Za pár minut už stojíme před jedním z historicky vyhlížejících domů v centru města.
"Tady bydlíš?" zeptám se váhavě, při čemž oba vystoupíme z auta a já ho následně zamknu.
"Jo," přikývne.
"Je to jen obyčejný byt," pokrčí rameny. Dál už ani jeden nic neříkáme. Následuju Toma do toho domu. Není tu výtah, tak musíme jít po schodech, ale naštěstí jen do druhého patra.
"Tak pojď dál," odemkne Tom dveře a pozve mě dovnitř.

Tom:
"Pojď dál. Vítej v mém skromném příbytku," usměju se a čekám, až vejde.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" nechápu, co tím myslí.
"Co tím myslíš?" pozdvihnu jedno obočí a čekám na odpověď.
"Nic, nic," rychle to zamluví a překročí práh mích dveří. Já jen spokojeně zavřu a zavedu ho do obýváku.
"Klidně si sedni. Dáš si něco?" mávnu rukou směrem ke kožené sedačce a přejdu k pultu.
"Jen colu. Děkuju," vezmu dvě skleničky, do obou naliju colu. Bill si mezi tím sedl. Vezmu obě sklenice a přijdu s nimi k němu. Jednu mu dám do ruky a jednu si nechám já. Přisednu si k němu. "Ubližuje ti?" Bill se trošku zarazí nad mojí otázkou. Je ticho a to mě dost štve.
"No tak! Ubližuje ti? Chci to vědět."
"Já... Já... Ne... Já... Tome, prosím... Nech to tak. Budeš mít zbytečné problémy," je mi jedno, co z toho budu mít já. Jde mi hlavně o něj.
"Nezáleží mi na tom. Já ti chci pomoct. Tak zoufale," zabořím si tvář do dlaní. Bill mi však hlavu prsty otočí k sobě tak, abych mu viděl do očí.
"Nikdy jsem nepoznal tak skvělého člověka, jako jsi ty."
Přibližuje se ke mně. Jsem si jistý, že mě chce políbit. Jen mi nesměle hledí do očí při tom, co zmenšuje vzdálenost mezi námi.
V tom mu zazvoní telefon. Sakra! Proč se to musí stát právě mně? Nám není souzeno se políbit? Bože, proč mi to děláš? Oba pohlédneme na svítící displej, přes který je napsané "Wolfgang".
"Tome … Musím to zvednout."

Bill:
Už jsme opět jenom krůček od polibku, když mi zazvoní telefon. Sakra!!! To je Wolf... Musím to zvednout.
"Tome... Musím to zvednout," řeknu a omluvně se mu zadívám do očí. Potom hovor přijmu.
"Ano?" ohlásím se, jako by nic.
"Kde jsi?" vyštěkne na mě. Vím, že to Tom slyšel, protože jeho výraz se ve vteřině změní na kamennou grimasu. Nevím, co si mám honem vymyslet.
"Stavil jsem se u Andrease doma, říkal, že se mnou chce něco probrat. Osobně," dodám a jen se modlím, aby mi to věřil.
"Tak fajn. Ať jsi brzo doma!" přikáže mi a potom zavěsí. Smutně si povzdechnu. Tak moc bych teď potřeboval obejmout.
"Tome, potřebuju si ještě zařídit jeden telefonát. Nepotrvá to dlouho," řeknu mu a vstanu z pohovky. Dojdu do chodbičky, která vede ke dveřím a v rychlosti vytočím číslo mého nejlepšího kamaráda. Potřebuju si udělat alibi.
"Čau, Bille, co se děje?" zeptá se jeho obvyklým ležérním tónem.
"Čau , Andy, prosím tě, potřebuju helpnout. Jestli ti bude volat Wolf, řekni mu, že jsem byl u tebe. A kdyby se mnou chtěl mluvit, řekni, že už jsem odjel. Potom ti to vysvětlím. OK?" vychrlím to na něj.
"N-no... Jasný. Tak jo," řekne zmateně.
"Tak fajn. Děkuju moc. Potom ti povím důvod. Zatím se měj. Ahoj," řeknu rychle a hovor ukončím. Telefon schovám zpět do kapsy a pro tentokrát ho vypnu. Mlčky dojdu zpátky za Tomem a tiše se posadím vedle něj. Je otočený k oknu a sleduje dění na ulici. Všimne si mě, až když se sedačka zhoupne pod tíhou mého těla.
"Všechno v pořádku?" zeptá se starostlivě a upře na mě pohled svých čokoládových očí.
"Jo," hlesnu tiše a pohled mu opětuju. Začínám se v něm utápět. A najednou mám silné nutkání cítit jeho blízkost.
"Nemohl... Bys mě... To... obejmout?" zeptám se tiše a stydlivě sklopím oči dolů, prohlížeje si své nehty. Chvíli je ticho, cítím na sobě jen jeho zkoumavý pohled. Potom ovšem moji bradu uchopí dva jeho prsty a zvednou ji do úrovně jeho očí.
"Mohl," přikývne a potom mě k sobě zlehka přitiskne. Tiše vydechnu do jeho trička a přitisknu se k němu ještě víc. Je to tak příjemné cítit teplo jeho těla. Připadám si teď konečně... V bezpečí. Hluboce vdechnu jeho vůni a zamotá se se mnou svět. Přestávám přemýšlet a nechávám se pouze unášet jeho hřejivou náručí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

One night that change everything |TWC|

Klik :-) 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama