One night that changes everything 6.

5. května 2013 v 16:15 | Christine |  One night that changes everything |TWC|

Autor: Diana


Bill:
Zrovna stojím na semaforech, když mi zazvoní telefon. Polekaně sebou trhnu a bojím se podívat na displej. Nechci s ním mluvit. Nechci, aby to byl on. Bohužel jsem nucen se na telefon podívat. Spadne mi kámen ze srdce, když na displeji vidím neznámé číslo. Teď už bez problémů hovor přijmu.
"Ano?" ohlásím se a čekám, až začne volající hovořit.
"Dobrý den, je to pan Bill Kaulitz?" zeptá se neznámý hlas ve sluchátku. Udiveně zvednu jedno obočí.
"Ano, to jsem já," přitakám.


"Výborně. Jsem doktor Müller. Víte, požádal mě Tom Trümper, jestli bych vám mohl zavolat. Je to ten chlapec, kterému jste volal záchranku. Vzpomínáte si?" otázal se. Teď mi to došlo.
"Jistě. Jistě, že si vzpomínám," přikývnu, jako by to volající mohl vidět.
"Dobře. Mám vám vyřídit, že by si vás přál vidět. Samozřejmě je to jen na vás, zda za ním přijdete, ale udělalo by mu to radost. Pořád o vás mluví." Cítím, jak se doktor do telefonu usmál. Nedá mi to a usměju se též.
"No já... Zrovna jsem na cestě právě k vám do nemocnice. Za pár minut bych tam měl dorazit," ujistím ho.
"To je báječné. Tak se mějte. A za chvilku na shledanou," rozloučí se doktor.
"Na shledanou," odpovím o chvilku později, ale to už je sluchátko hluché. Takže Tom o mně mluví? Jak to? Nedokážu si to vysvětlit. Asi se mezi námi něco zlomilo. Něco,co nás přitahuje k sobě. Nevědomky se usměju.

Tom:
Doktor šel Billovi zavolat. Jsem trošku nervózní. Co když necítí to, co já? Co když ke mně bude stejně odporný, jako na tom snobském večírku? To bude horší než... No horší. Možná jsem ho tu neměl chtít. Možná to byla velká chyba.
Otevřely se dveře od mého pokoje. Prudce jsem se podíval vedle sebe, kdo to je, ale v tu chvíli mi do krku vystřelila ostrá bolest.
"Au!"
Dovnitř přišel doktor. Na tváři měl úsměv. Vím, že právě dovolal s Billem. Znamená to, že Bill přijde?
"Dobré odpoledne, pane Trümpere. Mám pro vás dobré zprávy." Dobré zprávy? To zní fakt fajn. "Povídejte," vyzvu ho, ať pokračuje. Jsem zvědavý, co mi poví. Možná přišel jen kvůli mému zdravotnímu stavu... Při té myšlence jsem si těžce oddychl.
"Volali jsme panu Kaulitzovi..." Při vyslovení toho jména do mě pronikl pocit nervozity a štěstí zároveň, "...a ten nám řekl..."
"Co vám řekl?" přeruším ho. Hups, to ta nedočkavost. Přes silné brýle na nose na mně trýznivě pohlédl.
"Promiňte."Rrychle se omluvím.
"Řekl, že už je na cestě. Prý by tu měl být za pár minut."
Za pár minut? Oh ne! Možná to vážně nebyl ani při nejmenším dobrý nápad. Jsem nervózní jak pes. Co mu řeknu, až přijde? Něco jako: Bille, mám tě velmi rád, prosím, opusť ho a buď se mnou? Ne... To nemůžu. Vysměje se mi. Ani mě nezná. Vlastně, ani já jeho. Z toho vyplývá, že to není nervozita. Je to strach. Z myšlenek mě vytrhne ostré zaklepání na dveře.

Bill:
Za několik minut dojedu před nemocnici. Zmocní se mě nervozita a strach. Nevím, co od toho setkání mám čekat. A můj strach z nemocnicí mi taky moc nepřidává. Zajedu na parkoviště a najdu si volné místo. Až když vystoupím, zjistím, že je to místo vyhrazené pro vozíčkáře. Stojím nad autem a nevím co dělat. Nechce se mi znova přeparkovávat, když to tady mám pěkně skoro až u vchodu. Nakonec nad tím mávnu rukou a auto zamknu jedním zmáčknutím tlačítka na klíčích od auta. Pomalu se vydám do toho hrozného ústavu, kterému se říká nemocnice. Odjakživa tohle prostředí nesnáším. Celý se klepu a dlaně se mi potí. Nervózně si skousávám spodní ret. Vejdu prosklenými dveřmi a hned mě do nosu uhodí pach dezinfekce. Zvedne se mi žaludek a mám co dělat, abych se nesebral a neutekl na záchod nebo ještě lépe, pryč odtud. Na štěstí tu nevolnost překonám a s neutrálním výrazem dojdu k recepci.
"Dobrý den. Jsem Bill Kaulitz. Rád bych mluvil s doktorem Müllerem," řeknu svým obvyklým tónem, kterým obyčejně mluvím s lidmi tak podřadnými, jako je žena sedící za pultem.
"Ehm… Dobrý den. Ráda bych vám ho zavolala, ale nevím, jestli má zrovna čas," řekne a těká očima všude po vstupní hale nemocnice.
"Podívejte, já nemám čas, takže ho okamžitě zavolejte nebo zařídím to, že z tohohle místa hezky rychle poletíte!" začnu jí vyhrožovat. Tohle prostě dělám pořád. Každý potom udělá to, co po něm chcete.
"J-jistě... Hned... To bude..." vykoktá a zvedá telefon. Spokojeně se opřu o pult a vyčkávám. Avšak uvnitř moc spokojený nejsem. Naopak. Jsem vystrašený a dalo by se říct, že podělaný až za ušima.

Tom:
"Pane Trümpere, je tu pan Kaulitz," ta oslovení. Jak komické... Musím se pro sebe usmát. Vzápětí mi však dojde, co právě řekl. Bill je tady!
"J-je tady?" zakoktám se. Snažím se postavit z postele, ale silné bolesti břicha a hlavy mi to nedovolí.
"Ssss... Au..." usyknu bolestí. Nemůžu jít za ním dolů.
"To nepůjde. Nemůžete nikam jít. Já jsem se jen přišel zeptat, jestli ho mám zavolat?" Ano... Moc, moc ho tu chci. Ale sakramensky se bojím. O čem spolu budeme mluvit? Co bude dál?
"A-ano... Z-zavolejte ho..." nervózně pokývám hlavou. Nemůžu uvěřit tomu, že opravdu přišel. Znamená to, že se na mě nezlobí? Anebo to dělá jen z lítosti? Jsem zvědavý, jak se to dnes vyvine. "Dobře, hned jsme tu," zavřel dveře a odešel. Takto nervózní jsem nebyl už pár let. Nikdy bych neřekl, že mě takhle rozhodí jedna obyčejná schůzka. Vlastně, ne. Pro mně není obyčejná... Nedočkavě se dívám na dveře. Čekám, kdy se konečně otevřou. Čekání však velmi rychle pomine, když uvidím otvírající se dveře.

Bill:
Ještě chvilku nervózně přešlapuji před recepcí, když na konci chodby uvidím brýlatého doktora, který se ke mně rychle blíží.
"Pan Kaulitz?" zeptá se mě s úsměvem, když ke mně dojde.
"Ano." jednoduše odpovím a přikývnu.
"Výborně. Já jsem doktor Müller. Tak pojďte, Tom už na vás čeká," řekne a jde k výtahům na konci chodby. Následuji ho a při tom se snažím uklidnit. Bude to v pohodě. Po chvilce se automaticky otevřou dveře a oba nastoupíme do výtahu. Pořád se ošívám. Nenávidím výtahy. Za prvé se bojím, že v některém uvíznu a nedostanu se ven a za druhé, ty nemocniční jsou ještě horší. Jsou tak velké a všude je cítit dezinfekce. Když si představím, jak tady vezou nějakého pacienta na operaci, mám co dělat, abych se neoklepal.
Ozve se cinknutí a dveře se otevřou. Samozřejmě se leknu, protože to nečekám. Následuji doktora až k posledním dveřím na chodbě. Doktor na ně zaklepe a vzápětí vstoupí. Chvíli váhám, ale potom vejdu též. Ten pohled, který se mi naskytne, je hrozný. Tom tam leží, všude je plno přístrojů a vypadá opravdu dost nemocně. Jeho tvář je pobledlá a má kruhy pod očima. Čelo ovázané bílým obvazem a v ruce zapíchnutou jehlu, se stálým přísunem léků.
"Ahoj Tome," špitnu sotva slyšitelně a pomalu se přibližuji k jeho posteli.

Tom:
Dovnitř vešel doktor. Myslel jsem si, že Billa nechal dole, ale i on následně vešel. Bylo to, jako bodnutí do srdce. Uviděl jsem ho. Byl tak krásný, tak dokonalý...
"Ahoj Tome," promluví na mě. Jeho hlas působil na ránu jako nejúčinnější balzám.
"Ahoj..." zašeptám do ticha. Byli jsme tu jen já, Bill a doktor. Dost mi tu však překážel.
"Prosím vás, můžete nás nechat s Tomem o samotě?" požádá ten černovlasý anděl doktora o soukromí. Jakoby mi četl myšlenky.
"Samozřejmě," odpoví a už se řítí ke dveřím. Jen co je zabouchne, cítím se opět nervóznější, jako
před chvilkou. Je ticho. Strašné, zdrcující ticho. Navzájem si hledíme do očí. Ani jeden z nás nemá odvahu promluvit. Nakonec však první začnu přece jen já.
"Děkuju, že jsi mi zachránil život."
Myslím to upřímně, od srdce. Nikdy mu to nebudu moct splatit. Bill se nadechne, chce něco říct, ale potom zavře pusu a je stále ticho.
"Kdyby nebylo tebe, už bych tady nebyl," znova jsem promluvil. Chci ho vyzvat, aby už konečně něco řekl. Ale on stále mlčí. Co si mám o tom sakra myslet? V každém případě to nevypadá dobře.

Bill:
Nevím, co mám říct. Opravdu netuším, co bych mu na to měl odpovědět. Jen jsem byl schopný poslat doktora pryč a víc nic. Stojím u dveří a dívám se mu do očí. Nakonec ale stejně musím něco říct, a tak se odhodlaně nadechnu.
"To nestojí za řeč," řeknu tiše a nesměle popojdu k jeho posteli. V krku mám knedlík a nemůžu skoro polknout.
"Samozřemě, že stojí," nesouhlasí se mnou Tom.
"No dobře, stejně si budeš vést pořád svou," řeknu rezignovaně a lehce se usměji, čímž se nálada značně odlehčí.
"Proč jsi sem přišel, Bille?" zeptá se mě a pátravě se na mě zahledí.
"No... Protože..." odmlčím se. Netuším, jestli mu mám povědět pravdu, že jsem sem jel úplně sám nebo mu lhát a říct mu, že mi volal doktor.
"No, já... Prostě jsem se potřeboval ujistit, že jsi... V pořádku," řeknu. Nemá cenu lhát.
"Ale... Vždyť jsi to věděl. Doktor ti přeci volal," namítl. Nepochopil to, takže mu to musím vysvětlit. Přesně, jak to bylo.
"No... Ale já... Jel jsem sem ještě než mi doktor zavolal," pokrčil jsem rameny, jako by to byla samozřejmost. Jistě, pro některé lidi by to samozřejmost byla. Ale pro mě v žádném případě. A přes to tu jsem.

Tom:
"Jak to, že tě ten tvůj krasavec pustil?"
To zní jako rýpání. Ale nemyslím to tak. Vážně by mě to zajímalo. Nevypadá to, že by Billa jen tak pustil za mnou. Připadá mi jako někdo, kdo si ho přivlastnil jako svojí osobní hračku.
"Proč o něm tak mluvíš? Co ti udělal?" nechápu, jak se ho může zastávat.
"Protože nevím, jak se jmenuje," povím pravdu. Ale v podstatě mě taková věc vůbec nezajímá. Vždy to pro mě bude jen snob. Odporný slizký stařec. Ať už se jmenuje jakkoliv.
"Jmenuje se Wolfgang," odpoví mi Bill. Hnusné jméno, hnusný člověk. To sedí.
"Tome," řekne moje jméno a na pár vteřin se odmlčí. Ne, trvá to už déle, než pár vteřin. Musím zpět navodit konverzaci.
"Ano?"
"Víš... Přemýšlel jsem o tvém návrhu." Návrhu? O čem to mluví? Na žádný návrh si nevzpomínám... Vlastně, ano! Vzpomínám!
"Myslíš to, že ti pomůžu?"

Bill:
"Ano, přesně ten návrh myslím," přikývnu.
"No... A co je s ním? Rozmyslel sis to?" zeptal se. V jeho hlase byla slyšet naděje.
"No... To ne, ale... Přemýšlel jsem, proč jsi mi to navrhl," konstatuji, ale zároveň to myslím, jako otázku. Tom se chvíli zamyslí.
"Nevím. Přišlo mi, že bys pomoc docela uvítal. Ale... Asi jsem se spletl," povzdychne si. Sklopím oči a nervózně polknu.
"Jak tě napadlo, že potřebuju pomoct?" položím mu další otázku.
"Bille, co si budeme povídat. Prostě s ním nejsi z lásky. A nejsi s ním ani šťastný. Poznám to na tobě. Chováš se úplně stejně, jako ty dvacetiletý milenky starých slizáků," řekne Tom a vyhledá můj pohled. Mě to ale dost naštve.
"Jak, že se chovám?" zeptám se nevěřícně.
"Jako zlatokopka, Bille!" vpálí mi jeho tvrzení přímo do obličeje. Nadechnu se k odpovědi, ale pak mi dojdou jeho slova. Zírám na něj s otevřenou pusou a nezmůžu se na slovo. Jak, že mě to nazval? Zlatokopkou?

Tom:
"Cože? Zlatokopka? Ne! To já teda nejsem!" vykřikne, ale je na něm vidět, že si je toho vědomý. A to se mi líbí. Velmi si toho cením.
"Proč lžeš sám sobě? Hm?" jdu na něj systematicky. Donutím ho přiznat se. Když ne teď, jednou určitě.
"Ne! Já nelžu sám sobě! Nelžu ani tobě, ani nikomu jinému! Wolfa mám... Rád..."
Vidím, jak se při tom slově zachvěje. Je to jasné. Nemá ho rád.
"No dobře, proč teda neřekneš, že ho miluješ, když jsi s ním?" no, jsem zvědavý, co řekne.
"Víš, co Tome? Myslím, že je zbytečné tohle téma víc rozebírat. Pokud se nemíníš bavit o něčem jiném, měl bych asi jít."
Cože? Jít? To ne! Chci ho tu, i kdyby tu měl stát a mlčet.
"Dobře dobře, no tak promiň." To bylo asi dost okaté. Teď si určitě bude myslet, že ho chci, nebo co. Je to pravda, chci ho. Ale na druhou stranu si opravdu nepřeju, aby to věděl.
"No... Jak ti jinak je? Myslím, bolí tě něco?"
Nečekal jsem, že se zeptá na tohle, ale celkem mě to těší, že zůstává.
"Hrozně mě bolí hlava a břicho. Vypadá to, že si tu ještě dost dlouho pobudu... Sám..." poslední slovo téměř zašeptám.

Bill:
Má štěstí, že se mi omluvil. Jinak bych odešel. Nebo... Vlastně neodešel. Nevím, jestli bych to dokázal. Po včerejší noci si nejsem jistý vůbec ničím. Ovšem to nemění nic na tom, že mě naštval tím, že mě nazval zlatokopkou. I když... Vlastně měl pravdu. OK, jsem schopný přiznat to sám sobě. Ale jemu bych to nepřiznal. Nevím proč. Pořád se snažím vypadat dokonale šťastně, i když nejsem. Tvrdím, jak Joopa miluju, ale přitom, jak říká Tom, lžu sám sobě. Když se tak zamyslím, jemu bych vlastně lhát vůbec nemusel. On stejně ví, jak to všechno je. Média mi to možná baští, ale Tom není blbej. On si umí dát dvě a dvě dohromady.
"No... Jak ti jinak je? Myslím, bolí tě něco?" zeptám se, aby řeč nestála. Teda, doopravdy mě to zajímá. Nechci, aby mu něco bylo. Chci, aby byl v pořádku a mohl jít domů. Sice nevím, proč to chci, ale chci to. A na tom teď záleží.
Tom vypadal dost překvapeně, když jsem se zeptal.
"Hrozně mě bolí hlava a břicho. Vypadá to, že si tu ještě dlouho pobudu... Sám..." To poslední slovo pouze zašeptá. Vypadá smutně. Nevím, co bych měl říct. Netuším, jestli tu má rodinu nebo přátele, ale když říká, že tu bude sám, tak nejspíš ne.
"Tome... Nebudeš tu sám... Budu... Sem za tebou chodit, jo?" usměju se na něj. Je to můj první upřímný úsměv za pěkně dlouhou dobu. Tom na mě vyvalí oči.
"T-ty... Ty za mnou... Chodit..." dostává ze sebe jednotlivá slova. Ani se tomu nedá říkat souvislá věta. Ovšem je... Roztomilý? No... Asi jo. Dlouho jsem to slovo nepoužil, tak už skoro ani nevím, co znamená.
"To myslíš vážně?" zeptá se, teď už vzpamatován z toho šoku.
"No jo, myslím," přikývnu a můj úsměv se ještě rozšíří. Vzápětí si ale uvědomím, jaký jsem si to vzal závazek. Ale to teď neřeším. Hlavní je, že je Tom šťastný. Počkat! Já se starám o někoho jiného, než o sebe?

Tom:
Snažím se z téhle věci vzpamatovat. Možná byla moje reakce až přehnaná, ale ne vždycky se umím podvědomě ovládat. Už to není vědomě.
"No jo, myslím."
Bylo by to skvělé. Moc rád bych Billa poznal trošku blíž. Možná není až takový namyšlený a egoistický, jak se jeví a prezentuje. Sám nevím, proč to dělá. Co z toho má? Akorát kopu lidí, kteří si o něm myslí, že je jen laciná děvka.
"Bille, nemusíš za mnou chodit. Nebudu tě přece zatěžovat zbytečnostmi. Určitě máš spoustu jiných povinností. A mimochodem, ví tvoje láska," to slovo jsem obzvlášť zvýraznil, "že jsi tu?" Jsem zvědavý na odpověď. Chtěl bych vědět, jak to v jejich vztahu funguje. Jestli je Bill opravdu šťastný, anebo je to jen obyčejná sex fraška pro peníze a luxus.
"Nooo...Ví."
Nevím, jestli mu mám věřit. Neříká to Bůh ví, jak přesvědčivě. Co to vlastně kecám. Jasně, že lže.
"Přivezl tě?" vytahuju z něho informace.
"Proč tě to vlastně trápí? Může ti to být jedno, jak to u nás je! Nestarej se o můj vztah s Wolfem!" Nečekal jsem, že takhle vybuchne. V té chvíli jsem i litoval, že jsem začal s tímhle tématem. Bill se jen otočí směrem ke dveřím a několika dlouhými kroky přejde vzdálenost, která ho od nich dělí. Surově jimi třískne. Do prdele! Víc pokazit už jsem to nemohl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

One night that change everything |TWC|

Klik :-) 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama