One night that changes everything 5.

3. května 2013 v 19:03 | Christine |  One night that changes everything |TWC|

Autor: Diana


Tom:
"Bille, pojď se mnou," navrhnu mu. Ne, já ho doslova žádám o to, aby šel. Potřebuju ho tu. Na světě nemám nikoho, nevím proč právě on. Vážně. Proč? Viděl jsem ho párkrát v životě. Proč, když ho nemám u sebe, cítím se osamělý? Vždy jsem se tak cítil, ale vždy to bylo o něčem jiném. Nepřikládal jsem tomu takový význam, jako teď.
"Sestro, podejte mi tu injekci!" křičí saniťák po ženě, která je s námi v autě.
"Ne..." podaří se mi říct. Nesouhlasně zavrtím hlavou, ta mě však nesnesitelně bolí.
"Nenávidím injekce... prosím..." ať se snažím říct cokoliv, neposlouchají mě. Vrazí mi jehlu do žíly a nezajímají se o to, co chci já. Vlastně, ani mě to nebolelo. Vůbec necítím tělo, cítím jen strašnou bolest břicha a hlavy. V puse stále cítím krev. Je to děsný.


"Bille..." vydechnu. Ani moc nevnímám, že jeho jméno říkám nahlas.
"Bille..." zopakuju. Je to tak krásné jméno. Zdá se mi, jakoby se mi po písmenkách zarývalo do mého ubohého srdce.
Otevřou se dveře sanitky. Vlastně, aspoň to tak slyším. Oči mám zavřené, nemám ani odvahu je otevřít.
"Pojďme, vezměte ho," řekne jeden z lidí v autě a další dva, teda asi, mě vezmou ze sanitky.

Bill:
Sedím stále v rohu sprchy. Už nebrečím. Jen sedím a hledím do prázdna. Můj život vážně nemá smysl. Kdybych se tu teď podřezal, stejně bych nikomu nechyběl. Možná tak tomu idiotovi by chyběl můj zadek, ale to je tak všechno.
Ztěžka vstanu a vypnu stále tekoucí vodu. Zabalím se do veliké bílé osušky a vyjdu ven z koupelny. Vím, že za ním musím jít. Pomalu kráčím ztemnělým domem. Teď už mi to tu nepřijde tak úžasný, jako kdysi, když jsem tu byl poprvé. Ten dům je tak chladný. Ruce se mi lehce třesou. Jsem na tvrdý sex docela zvyklý, ale tuším, že dnes to bude jiné, než obvykle. Pomalu stisknu kliku a vejdu do ložnice. On leží na posteli, nahý a se zájmem mě pozoruje. Mám co dělat, abych hned teď nezdrhnul.
"Jsem tu," řeknu vyrovnaným hlasem a stáhnu ze sebe osušku, kterou vzápětí odhodím na zem.
"Tak pojď ke mně," řekne tónem, který nepřipouští protesty. Udělám ,co po mě chce. Hned jak si lehnu ,se ocitám pod ním. Hladově mě začne líbat. Cítím jeho vzrušení na svém stehně. Zachvěju se odporem. Jemu je úplně jedno, že já vzrušený nejsem. Stále si tvrdě bere moje rty a vtěsná se mezi moje roztažené nohy. Surově stiskává moje boky a otírá se svým vzrušením o můj vstup. V momentě, kdy to nejmíň čekám, do mě na sucho a bez jakékoliv přípravy na jeden prudký příraz pronikne. Hlasitě zařvu a bolestně kolem něj stáhnu svaly, což ho ještě víc vydráždí. Začne do mě přirážet a já se pod ním svíjím v bolestech. Ale to mu je úplně jedno.

Tom:
"Prosím..." šeptnu na někoho, kdo drží nosítka na straně mojí hlavy.
"Co? Co prosíte?" zareaguje. Myslel jsem si, že zase budu mluvit jen do větru.
"Zavolejte ho... Zavolejte Billa. Posím..." mluvím z cesty. Vůbec nemyslím na následky. Chci ho tu a tečka. Kdyby o tom věděl ten jeho stařec, zabije mě. Mám však ze sebe špatný pocit. Proč mu sakra věřím? Viděl jsem ho dvakrát v životě. Nepoznávám sám sebe. Bojím se sám sebe.
"Kdo to je? Nějaký váš příbuzný? Váš bratr?" vyzvídá záchranář, když mě bere do nemocnice. "Bille... Bille..." snažím se ze sebe dostat místo odpovědi. Nechápu, proč mu neodpovím a místo toho stále říkám jeho jméno.
"Má halucinace, odvezte ho rychle na sál, stabilizujte mu stav!"
Po pravdě, bojím se. Pořádně se bojím o svůj život. Ti lidé mě přenesou na jiné nosítka.
"Vezměte ho na sál! Má vnitřní krvácení!"
Výborně... Už jen tohle mi chybělo. Fyzicky nejsem schopný udělat vůbec nic. Ani otevřít oči. Vnímám, ale cítím se nemocný.
"Píchněte mu to!" přikáže doktor. Co mi chce píchnout? Nedozvím se to, protože pocítím bodavý pocit v žíle. Znova upadám do bezvědomí...

Bill:
Stále do mě tvrdě přiráží a nereaguje na moje prosby, aby přestal. Jenom pod ním ležím a modlím se, aby to skončilo. Po tvářích mi stékají slzy. Ještě chvíli do mě přiráží a potom se do mě s hlasitým výkřikem udělá. Cítím v sobě jeho sperma a mám co dělat, abych se nepozvracel. Unaveně se svalí vedle mě, čímž ze mě vyjde. Stulím se do klubíčka a potichu vzlykám. Nemám sílu vůbec na nic. Vnímám jen hroznou bolest, která se šíří mým tělem. On nic neříká. Dělá, jako bych tu vůbec nebyl. Jako by mě teď prachsprostě neošukal.
Vynaložím všechny svoje zbývající síly na to, abych vstal. Bez jediného slova pomalu kulhám pryč z ložnice. Po stehnech mi něco stéká. Nemám náladu zkoumat, jestli je to krev nebo jeho sperma. Mám takový pocit, že to bude obojí dohromady. Konečně se dostanu do koupelny. Zamknu za sebou dveře a vlezu si do sprchy. Pustím na sebe proud horké vody a nechám ho omývat mé bolavé tělo. Znovu se mi po tvářích spustí slzy, které se však mísí s horkou vodou. Teď si přeju jen jedno. Být s někým, kdo mě ochrání, kdo mě utěší a nedovolí, aby už mi bylo ubližováno. Otázkou je však jedno. Mohl jsem takového člověka najít v Tomovi?

Tom:
Nevím, jestli jsem mrtvý, anebo se probírám k životu. Zoufale chci otevřít oči. Udělám to, nejistě zamrkám do ostrého světla, které proniká do pokoje skrz zšedivělé záclony. Pomalu začínám rozeznávat předměty, zrak se stále zaostřuje, až vidím všechno, co potřebuju. Ne, lžu. Potřebuju vidět Billa...
V nemocničním pokoji jsem celkem sám. Jen já a pípající přístroje napojené na mně. Dost mě znervózňují. Potřebuju někoho zavolat. Potřebuju vědět, co se to vlastně děje.
"Sestro!" pokouším se zakřičet, ale můj hlas mě zklame na plné čáře. Nevydám ani nejmenší hlásek. Nic! Chci vstát. Jsem příliš netrpělivý na to, abych počkal, až někdo přijde. Rozhodnu se proto vyhledat pomoc sám. Je to nerozvážný krok, já vím... Ale musím. Pokusím se vstát, ale ostré bolesti bodající do mého břicha mi to překazí. Tak moc, tak moc to bolí. Ze zoufalství se mi začnou drobné slzy drát ven. A to jsem si vždy myslel, že přežiju i smrt. A přemůže mě jedna autohavárie. Ale i tak mi to stálo za těch pár sekund, co jsem mohl Billa vidět. Přiznám se, mám strach ze sebe. Proč? Protože jsem se zamiloval na první pohled. Proto...

Bill:
Sedím nahý v koutě sprchy a hledím do prázdna. Voda už je vypnutá a mým tělem prochází chlad. Ale nemám v plánu se v nadcházejících hodinách nějak pohybovat. Je mi neskutečně mizerně. Slzy na mých tvářích už taky zaschly. Jak je asi Tomovi? Je v pořádku? Doufám, že ano. Alespoň on. Netuším, proč mi na něm najednou tak záleží, ale neřeším to. Vím, že jsem udělal chybu, když jsem odešel a nenechal si od něj pomoct. A za to teď trpím. Jsem si tím jistý.
"Bille, tak už vylez z té koupelny!" ozve se najednou tlumené zavolání následované zaboucháním na dveře. Při zvuku jeho hlasu sebou trhnu, avšak stále setrvávám na stejném místě.
"Slyšíš? Tak otevři ,sakra!" zakřičí. Stále nereaguju. A ani se nechystám reagovat. Hodlám tady totiž strávit noc.
"Otevři ty dveře!" znovu zařve, ale není mu to nic platné. Nakonec to nejspíš vzdá, protože už nic neslyším. S námahou vstanu a chci se přesunout k umyvadlu, ale moje nohy mě neunesou. Opět klesnu na kolena. Opřu se o chladnou zeď a vzdám jakékoliv pokusy o pohyb. Zavřu oči a přemýšlím o Tomovi. Chci, aby byl v pořádku, v bezpečí. Chci ho vidět. Ale to teď bohužel nepůjde. Trochu pohodlněji se uvelebím na studené podlaze koupelny a ponořím se do neklidného spánku. Snad se moje rány brzy zahojí.

Tom:
Zhluboka dýchám, snažím se překousnout tu bolest. Zjistil jsem, že mě nebolí jen břicho a hlava, ale kompletně celé tělo. Uslyším, jak někdo otevírá dveře od mého pokoje. Prudce se ohlédnu, kdo to je a zase jen mlčky zasténám.
"Dobré ráno," vejde dovnitř sestřička a dva doktoři. Jsou oblečení celí v bílém, jako banda andělů. "Nenašli jsme žádné vaše doklady. Můžete nám povědět svoje jméno?" promluví na mě doktor. Počkat. Neví, že nemůžu mluvit?
"Tom..." odpovím šeptem. Oh, hlas se mi částečně vrátil aspoň na šeptání.
"Sestro, píchněte mu výživu na vrácení hlasu..." přikáže jí a ona už cupitá pro nějaké hnusné injekce.
"Neboj se, za chvilku se ti hlas vrátí, potom nám všechno povíš... Bolí tě hlava? Břicho? Stačí, když přikývneš."
Bolí mě všechno. Úplně. Proto začnu rychle přikyvovat hlavou. Au! Sakra, i krk mě bolí. Toto mi byl čert dlužný. Najednou mě začne strašně pálit v krku. Cítím se, jako kdybych celý život neměl v hrdle kapku vody...
"Vodu... prosím, potřebuju vodu..." toto už povím skoro normálním hlasem.

Bill:
Pomalu otevřu oči. Zamžourám do ostrého světla v koupelně, než se pořádně rozkoukám. Nevím, dlouho jsem spal a ani nevím, kolik tak může být hodin. Moje tělo stále dost bolí, ale už je to aspoň částečně lepší. Zvednu se z podlahy a co nejtišeji otočím klíčem v zámku. Chvíli počkám, jestli náhodou neuslyším něco, co by naznačovalo jeho přítomnost v domě. Nic se ovšem neděje, proto tiše otevřu dveře a vyklouznu z koupelny. Po špičkách našlapuji chodbou a dojdu až do své šatny, která má spíš podobu velkého pokoje, kde jsou však jen samé skříně nacpané těmi nejznačkovějšími kousky oblečení. Zamknu za sebou dveře a úlevně vydechnu. Tohle jsem zvládl. Zjistím, že už je ráno. To jsem vážně spal tak dlouho? Přejdu k jedné ze skříní a otevřu ji. Vytáhnu jen obyčejnější černé kalhoty a šedivé tričko. K tomu si vezmu černý kabátek. Obleču se do čistých věcí a vyberu si jedny z mnoha slunečních brýlí, které se mi hodí k outfitu. Ani v těchto chvílích mě neopouští smysl pro módu. Podívám se na sebe do zrcadla. Vypadám jak troska. Ale chci jít za Tomem. Musím zjistit, jak je mu. Jestli je v pořádku. Doufám, že ano...

Tom:
"Vodu? Chceš vodu?"
Asi mi nerozuměl, když se tak ptá...
"Vodu... prosím..." požádám a druhý doktor mi přinese sklenici s vodou. Přistoupí k mojí posteli a já se po té skleněné věci plné záchrany mého krku natáhnu. Uchopím ji zkřehlými oslabenými prsty, ale zjevně mám ještě velmi málo síly. Sklenička spadne na zem a celý její obsah se vylije na podlahu.
"P-promiňte, já jsem nechtěl..." omlouvám se rychle. Vůbec by mi nedošlo, že nedokážu udržet skleničku s vodou.
"To nic, to nic," přijde sestřička s tou injekcí.
"Slečno, už není třeba. Našemu pacientovi se hlas vrátil."
Sestřička protočí oči. Zjevně je naštvaná, že musela přejít celé poschodí kvůli nepotřebné injekci. "Tak, jak se jmenuješ?" vytáhl zpoza zad podložku s papírem a z kapsy pero. Začal zapisovat.
"Jsem... jsem Tom Trümper."
Zvláštní. Prvních pár sekund jsem si nemohl vzpomenout, jak se jmenuju. Díky bohu jsem si v momentě vzpomněl.
"Kolik ti je let?"
"Dvacet jedna," mladá blonďatá sestřička zbystřila uši. Možná si myslela, že jsem mladší. Anebo já nevím...
"Co se ti vlastně stalo? Nikdo to tu vlastně ani neví..."
Přemýšlel jsem. V hlavě se mi promítaly miliony obrazů z toho večera...
"Já... já jsem havaroval......"
Vyprávěl jsem jim všechno, co si pamatuju. Chtěl jsem říct, aby zavolali toho chlapce, co zavolal sanitku, ale přemohl jsem se. Co kdyby náhodou ti doktoři znali starého a něco by se zvrtlo? To nemůžu riskovat. Ani kvůli Billovi...

Bill:
Stojím přede dveřmi svojí šatny a přemýšlím. Kdyby tu byl, určitě by se po mně sháněl. Ale co když jen čeká, až vylezu? Netuším, co mám dělat. Hlavně se musím nějak dostat z baráku. Dodám si odvahy a pomalu stisknu kliku. Pootevřenými dveřmi vykouknu na chodbu, po které se pečlivě rozhlédnu. Když zaznamenám, že tu momentálně nikdo není, vyjdu ven. Pomalu našlapuji a dojdu tak až do kuchyně. Tam je jedna z našich služebných.
"Wolfgang je doma?" zeptám se rádoby ledabyle, aniž bych jí věnoval jediný pohled. Místo toho jdu do lednice a vytáhnu si stoprocentní pomerančový džus, který si okamžitě naliju do sklenice. Pořádně se napiju a zbytek ve skleničce položím na linku.
"Ne pane. Odjel zhruba před hodinou," špitne a věnuje se svojí práci. Spokojeně si zamručím. Alespoň pro teď nebudou žádné problémy. Ještě chvilku zadumaně stojím a přemýšlím, jak bych se v nemocnici nejlépe dostal k Tomovi, ale potom se rozhodnu konečně něco udělat. Jdu do vstupní haly, ale míso toho, abych šel vstupními dveřmi, raději zamířím k menším postranním dveřím, které vedou do garáže. Cestou si ještě vezmu klíčky od své černé Audi R8 a vzápětí do ní rychle nasednu. Dálkovým ovládáním si otevřu vrata od garáže a vyjedu ven. Zase je za sebou zavřu a potom už uháním směrem do centra města.

Tom:
"Pane doktore? M-měl bych na vás jednu obrovskou prosbu," přemůžu se... Já ho prostě musím vidět. Teď hned.
"O co jde?" doktor zvědavě pozvedne jedno obočí.
"Víte... Ten chlapec, co přivolal záchranku... Nemohl by jste se s ním nějakým způsobem spojit? Chtěl bych mu poděkovat..." narychlo vymýšlím důvod. Ale když se to tak vezme, mluvím pravdu... Kdyby nebylo jeho, zemřel bych. Celkem jistě. Vím to.
"Samozřejmě, to nebude problém. Máme kontakt na jeho... uhm..." odmlčí se, "...přítele..." při tom slově mě polije menší nával hněvu. Proč mu tak říká? Není to jeho přítel! Nemůže být!
"Není to jeho přítel..." zamumlám si sám pro sebe. Mám silné nutkání říct si to nahlas. Počkat. Má kontakt jen na toho blbce?
"A-a nemůžete se spojit přímo s ním?" zkouším štěstí. Možná... Ale pochybuju. To by hned řekl, že ho má.
"Vlastně, můžu to zařídit..."
To je skvělé! Ale... Doufám, že z toho nebudu mít problémy.
"Opravdu? To bych vám byl velmi vděčný," usmál jsem se na něj. To je nejlepší zpráva za poslední týden...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama