One night that changes everything 19.

31. května 2013 v 15:45 | Christine |  One night that changes everything |TWC|
Autor: Diana


Bill:

Na druhý den ráno jsem se probudil do růžova vyspinkaný. Cítil jsem se jako v peřince. Jako by ne, když mě obklopovala měkkost a teplo Tomovho těla. Po té krásné noci jsem zůstal spát v jeho náručí. Musím říct, že to byla nejkrásnější noc v mém životě. Probíhalo to tak krásné, tak jemně ... On byl tak jemný. Vždy chtěl vědět, jak se cítím, co se mi líbí a co má udělat jinak, jen aby vyhověl mým představám. V životě jsem nezažil tolik lásky, co mi tuto noc dal. Mám pocit, že ho snad miluju ještě víc, než před tím, i když jsem si říkal, že se to snad už ani nedá. Prostě to bylo to nejdokonalejší díky němu.


Pohladím Toma po ruce, kterou má přehozenou skrze mně. Miluji, když se ho můžu dotýkat, cítit pod bříšky prstů jeho kůži a sálající tělesné teplo.
Co nejtišej a nejklidněj se přetočím tak, abych se mohl dívat do té andělské tváře. Je tak moc roztomilý, když spí. Takový nevinný, snad až dětský. Skutečný anděl z nebe, poslán právě pro mě. Jen pro mě ...

Tom:

Jsem už nějaký čas vzhůru, ale za žádnou cenu se mi nechce vstát. Dokonale si užívám, že mám Billa v náručí. Je to tak romantické ráno. Po nádherné noci, vůbec první noci, plnou milování, probudit se v jeho náruči. Jednoduše pocit, který si dokonale užívám.
Vnímám, jak se Bill co nejklidněji přetočí směrem ke mně. Nedá mi to, musím se na něj podívat.
Otevřu oči, hned mě milovaná osoba obdaří tím nejkrásnějším úsměvem.
"Ahoj."
"Ahoj, dobré ránko," usměju se i já na něj. Je tak roztomilý, mám chuť celého ho zulíbat.
"Včera to bylo nádherné," zavrní mi do ramene, více se ke mně přitiskne.
"Uhm, nejkrásnější, co jsem kdy zažil." Opět prohloubím svůj blažený úsměv, sám si Billa více přitisknu. Nikdy mi nebude dost blízko ...

Bill:

"Nejkrásnější, co jsem kdy zažil."
Tak tato slova mě opravdu dostali. Nesmírně se těším, že si myslí totéž, co já a také to tak bere.
"Miluji tě."
"Taky tě miluju," pohladí mě po tváři, vyhledá si mou ruku a spokojeně se mnou proplete prsty. Chvilku se zadívám na to spojení. Připadá mi to, jako by právě zpečetil svůj život se mnou. Ano, přesně vím, jak to připadá. "Bill je blázen, připouští si obyčejný dotyk rukou víc, než třeba." Ale nikdo si neumí představit, co právě prožívám.
******O pár měsíců později******

Tom:

"Kdy jste zjistili, že s ním něco není v pořádku?"
"Nevím. Bylo to asi před třemi měsíci. Vlastně už déle se mi zdálo něco v nepořádku, ale nemyslel jsem si, že to zajde až do také krajnosti. Bill prostě nedokáže přespat ani jedinou noc, aniž se by uprostřed nevzbudil a nekřičel od strachu. Vždy se hned po tom rozpláče. Je prostě v strašném psychickém rozpoložení a já jsem úplně bezradný. Nedokážete si představit, jaký je to pocit, když víte, že vedle vás je milovaná osoba, která trpí, sužuje ji něco nevysvětlitelné a vy to nedokážete odvrátit, prostě jí nevíte pomoci. Strašně mě to ubíjí a mám s toho výčitky svědomí. Prostě ... Já ... Mu ... Nevím, nevím pomoci, - "
"Tome, no tak," přeruší mě doktor dříve, než stihnu domluvit. I tak jsem vše důležité řekl.
Jednoduše schovám obličej do dlaní, chce se mi z toho všeho brečet. Cítím, jak mi v žilách místo krve koluje bezmocnost. Já ho už nechci víc vidět trpět.

Bill:

"Co se vám zvykne snít?"
"Každou, každou noc, noc-"
"Uklidněte se v první řadě. Zhluboka se nadechněte a pomalu vydechujte. "
Udělám to, co mi psycholog přikázal. Pomalu se nadechnu a co nejklidněji vydechnu těžký vzduch. Fakt mi teď přijde, jako by to byla nepřiměřeně těžká látka, dostávající se do mých plic.
"Můžete pokračovat."
"Promiňte, je to pro mě velmi stresující, protože .... Každou noc vidím ... Ono je to tak živé! Nevíte si ani představit, jak mě to trhá na kousky. Každou noc prostě vidím, jak Tom umírá. Slyším jeho křik, jeho tělo padající na zem ... A já mu nemůžu pomoct. V té chvíli mám jakoby přikovány nohy k zemi a nejde to. Nejhorší je na tom to, že Toma vždy zabije ten samý člověk. Navíc mrtvý člověk."

Tom:

"Velmi rychle mu musíte nějak pomoci, protože takto to dál nejde. Je s nervy již zcela v koncích. Bojím se, že to nezvládne. Odkdy se známe je nervově .. Ehm ... Dost labilní a byl bych nerad, kdyby to přešlo do ještě horšího stadia. Je citlivější než ostatní."
"Já si s ním promluvím. Věřte mi, že přijdeme na nějaké rozumné řešení. Slibuji vám, že to vyléčíme a Bill se zbaví těch nočních můr. "
Z doktorova odhodlání jsem docela nadšený. Líbí se mi jeho přístup, i když mám dost velké obavy. Co když ty sny Billovi prostě zůstanou do konce života? Ne, to nedopustím.
Ten starý parchant! Ani po smrti mu nedá pokoj. Doufám, že se smaží v pekle!

Bill:

"Můžete mi přesně popsat, co se vám sní?"

"Tome, prosím, nechoď tam!" snažím se Toma zastavit, on však stále kráčí vpřed. Vpřed k mrtvole Wolfganga. Je mi špatně, když se na něco takového musím dívat, mám strach. Na hrudi mě tak strašně svírá, je to bolestivé. Jakoby nějaké varování před smrtí. Nevím proč, ale vím, že se jedná o smrt. Je to jakýsi druh předtuchy. Alespoň tedy myslím, nikdy jsem nic takového nezažil.
Tom přejde až k jeho rakvi. Celé se to odehrává v nepříjemné malé místnosti smutečního domu při tlumeném světle. Už jen tato představa je pro mě hrůzostrašná, natož skutečně být tady a vidět to, co skutečně vidím.
"Prosím, nechoď tam!" zavolám na něj, ale neposlouchá mě. Kdybych ho i chtěl zastavit, nedokážu to, protože moje končetiny mě nechtějí poslouchat.
Cítím, jak mi po tváři stékají slzy strachu. Neskutečně se o Toma bojím, i když je Wolfgang mrtvý.
Tom z ničeho nic začne křičet, hrůzostrašné výkřiky se ozývají po celé místnosti a já vůbec nevím, co mám udělat. Je mi z toho na omdlení. Co se děje? Proč tak velmi křičí? Tomi ... Co se to dělá mému Tomimu ...
"To máš za to, že jsi mi ukradl moji osobní děvku, ty hajzle!" ozve se z neznáma dobře povědomý hlas. Okamžitě mě zamrazí na zádech, jeho slova se mi vrývají bolestivým způsobem do kůže.
Z rakve se během neustálého Tomovho hrůzostrašného křiku vynořuje zohavené, asi po té strašlivé nehodě, tělo Wolfganga.
Najednou jako bych se ocitl někde úplně jinde. Venku je tma, jsme někde v lese, uprostřed stojí jedna blikající pouliční lampa. Je to nejpodivnější místo, jaké jsem kdy viděl. Sálá z něj taková ... Tajuplnost. Cítím se tu absolutně bezmocný a neschopný udělat absolutně nic pro Tomovu záchranu.
Studený vítr mi do uší přivane bolestivé sténání. Je to on. Určitě je to Tomův hlas ... Poohlédnu se kolem sebe. V té tmě se nedá skoro nic vidět, ale zkusím to znovu. Musí tu někde být, cítím ho. Jeho přítomnost ... Dokonce cítím i to, jak trpí.
"Tome!" vykřiknu, když ho konečně uvidím schouleného u stromu. Doběhnu k němu. Moje nohy se mi zdají tak těžké ... Jako bych každým krokem měl o ně přivázanou těžší a těžší vězeňskou kouli.
"Tomi, Bože!, Co se ti stalo!? Prosím, odpovídej! "zoufale se hodím na zem za ním, zkouším ho oživovat. Už nejsou slyšet vzlyky, dokonce se ani nehýbe. Všude kolem je kopu krve, on sám jako by se v ní koupal. Ránu je vidět jen jednu a to přesně na hrudi, tam, kde má srdce. Jsem zděšen ještě více.
"Tome, prosím. Vstaň, musíš tu být pro mě! Prosím, nemůžeš mi umřít. Nemůžeš odejít a nechat mě tu samotného ... Prosím ..." opět se mi spustili horké slzy po tváři. Tom nedýchal ...

"Opakuje se to skoro každou druhou noc! Doktore, já už nevím, co mám dělat. Je to tak ubíjející ... Vždy, když se uprostřed noci probudím, tak neovladatelně křičím a pláču a ... Někdy ani nedokážu vnímat, jestli je to reálné, nebo ne! Jsem z toho úplně mimo ... Pomozte mi, prosím. Nedá se to více vydržet. "
Skutečně jsem už tak zoufalý. Jen ať si někdo zkusí představit, že osoba, kterou nadevše miluje mu proste před očima umírá skoro každou noc.

Tom:

Sedím v čekárně u psychologa, čekám na Billa. Modlím se jen k tomu, aby Billa vyléčil, nebo udělal úplně cokoliv, co by mu pomohlo. Je mi ho tak strašně líto. Kdyby se takové věci dějí mně, vůbec nevím, co bych dělal. Já Billa vlastně obdivuji. Kdybych byl na jeho místě, zcela jistě bych se zbláznil a to doslova. Při tom všem, jak moc trpěl a ještě toto do toho ... Vlastně když tak nad tím přemýšlím, sebral bych to na sebe, kdyby to mělo znamenat jeho klidný život. Vzal bych na sebe cokoliv, jen aby byl šťastný.
Dveře ordinace se konečně po dlouhé době otevřeli, vyšel z nich Bill s trochu rozmazanou masscarou. Vidět, že plakal. Och, jak to jen bolí takto ho vidět.
"Zlato ..." přistoupím k němu a obejmu ho. Na doktora se jen vděčně podívám a pozdravíme ho. Odvedu si ho co nejrychleji domů. Ať má už vytoužený klid. Alespoň na chviličku ...

Bill:

"Můžete se u mě zastavit hned po tom, jak se vám to bude nejblíže snít? Mám jednu teorii, ale musím ji potvrdit až poté, když přijdete. "
"Samozřejmě," utřu si uslzené oči, na prstech mi zůstali zbytky černé řasenky. Och, ani nechci vědět, jak nyní vypadám.
Vyjdu z ordinace, hned u dveří sedí Tom.
"Zlato ..."
Jak mě uvidí, okamžitě přistoupí ke mně a obejme mě. Miluju, když mě objímá, dodává mi tím tolik síly, ani si to nedokáže představit. Nikdo si to nedokáže představit. Konečně jedeme domů ... Potřebuji si odpočinout, nejlépe v jeho náručí.

"Tak jako probíhalo posezení?" zeptá se Tom, jakmile vejdeme do auta. Okamžitě mě chytí za ruku a pohladí mě po ní. Nutí mě to trochu se pousmát. Je to tak krásné, miluji když mi dává najevo, že stojí při mně, ať se děje cokoliv. Ten pocit jistoty ... Jednoduše nenahraditelné.
"Celkem fajn, vyprávěl jsem mu všechno, co se v noci děje. Říkal, že má jakousi teorii, ale na to ho musím až nejblíže navštívit. Tedy pokud se mi to bude zase opakovat, chápeš," vysvětlím mu všechno kolem, jaký mám z toho pocit a všechno. Doufám, že ten doktor mi nějak pomůže. Konec konců, je to moje poslední záchrana.

Tom:

"Celkem fajn, vyprávěl jsem mu všechno, co se v noci děje. Říkal, že má jakousi teorii, ale na to ho musím až nejblíže navštívit. Tedy pokud se mi to bude zase opakovat, chápeš. "
"Doufám, že ne všechno," zasměju se trochu, ale hned se vrátím k tématu. "Samozřejmě. Neboj se, bude to dobré, to ti slibuji. Nějak to spolu zvládneme." Něžně ho políbím. Jenže u nás dvou se z něžného polibku vždy vyklube něco víc. Cosi, co nesmírně miluji.

Zastavíme rovnou před naším bytem. Není velký, ale je to takové naše hnízdečko lásky. Vyjdeme po schodech až dovnitř. Bill si okamžitě položí kabelu na konferenční stolek a zcela zničen se zabydlí na gauči. Vidět na něm nevyspání, vyčerpání. Prsty si trochu masíruje spánky, jakoby nad něčím silně přemýšlel.
"Zlato, odpočiňte si trochu. Potřebuješ to, "usměju se na něj s kuchyně zatím, co si dám ohřát kávu ještě z rána.
"Tak fajn. Ale jen pod jednou podmínkou, "usměje se na mě.
"Jakou?"
"Ľahneš si se mnou," vztáhne ruce k sobě v prosebným gestu, trochu našpúli rty. Takovému něčemu jednoduše za žádných okolností nejde odolat.

Bill:

"Tak fajn. Ale jen pod jednou podmínkou, "usměju se na něj, jsem přesvědčen, že alespoň trošku ví, co mám na myslí. Už strašně dlouho jsme my dva jen tak neleželi. V objetí, schouleni k sobě...
"Jakou?"
"Lehneš si se mnou," vztáhnu ruce k sobě v prosebným gestu, trochu našpulím rty. Tom neodolá a okamžitě jde ke mně. Naštěstí máme dost širokou pohovku na to, abychom se tam pohodlně vešli oba. Chytí si mě do náruče nejsilněji, jak dokáže. Spokojeně se poddám jeho dotykem. Jeden druhému se díváme do očí, jsme tak blízko ... Nedá mi to, jeho rty mě až příliš svádějí na to, abych dokázal kontrolovat svou šílenou touhu po nich. Jednoduše se na ně přitisknu a se vší láskou nahromaděnou v mém srdci ho líbám. Jemně a procítěně. Tak je to totiž nejkrásnější. A s ním, když si od něj ty polibky mohu užívat. Nikdy ke mně nebyl nikdo tak něžný jako on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

One night that change everything |TWC|

Klik :-) 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama