One night that changes everything 17.

27. května 2013 v 15:41 | Christine |  One night that changes everything |TWC|
Autor: Diana


Bill:
"Nežárlím," hádám se s ním, ale Tom si stejně myslí svoje. A myslí si to dobře. Prostě... Jasně, že žárlím. Už jsem holt takový. Ale věřím mu. Věřím, že by mě nikdy nepodvedl. Ani já jeho ne.
"Stejně vím, že žárlíš," vyplázne na mě jazyk a přitiskne se na mé rty, takže už proti němu nemůžu argumentovat. Ale to mi v tuhle chvíli nevadí. Jednou rukou mu vjedu do zapletených vlasů. Tom mě chytne kolem boků a jazykem zajíždí hluboko do mých úst. Je to tak úžasně vzrušující, ale vím, že bychom to neměli přehánět.


***
Tom:
"Zlato, já nevím. Mně ten dům tak moc odpuzuje. Neumíš si ani představit, co jsem tam všechno zažil. Jaké strašné věci. A jak se mi... Ach..." při posledním slově se mu zlomil hlas. Musím ho nějak podpořit, nechci, aby se trápil, aby myslel na něco zlého.
"Já vím, já vím. Ale jen si to vezmeš, narveš to do kufrů a odcházíme, dobře? " pohladím ho po líci. Ještě stále nehybně stojíme před Wolfovým domem.
"Tak pojď. Rychlovka, vážně," usměju se, vezmu ho za ruku a tahám ho směrem k domu. Loudavým krokem jde za mnou. Přijdeme až ke dveřím, zaklepeme. Billovi věnuju ještě jeden povzbuzující úsměv, než nám otevře stará, asi uklízečka.
"Oh, pan Kaulitz! Už tady na vás čekáme!" dívá se na Billa, plná očekávaní.
"Já… Přišel jsem si jen pro věci," nesměle odpoví, žena víc otevře dveře, aby mohl vstoupit dovnitř.
"Vy zůstaňte venku!" přísně se na mě podívá a vytasí zvrásněný prst nalakovaný na červeno. Jsem trochu překvapený. Ale pokud si to tak přeje i moje láska, zůstanu venku.

Bill:
Co to má jako být? Ona si snad myslí, že může rozkazovat mě a mému doprovodu? V tu chvíli se ve mně znovu probudí ten drzý Bill, kterým jsem býval dřív.
"Tak to ne, Tom půjde se mnou!" řeknu rozhodně a už ho tahám dovnitř, ačkoliv bych teď nejraději utekl pryč.
"Ale," pokusí se ještě služebná odporovat, ale střelím po ní ostrým pohledem, takže se raději sebere a odejde pryč. V tu chvíli ale moje bojovnost opadne a znovu se mě zmocní strach. V břiše cítím divný pocit, ruce se mi klepou a polívá mě horko. Jako bych to všechno zažíval znovu.
"Bille, lásko, jsi v pořádku?" slyším Tomův hlas. Poplašeně se na něj otočím a silně stisknu jeho ruku.
"J-já... Myslím, že jo," špitnu. Mám strach. Všechny vzpomínky se mi vrací. Je to ještě tak čerstvé. A to jsem myslel, že už jsem zapomněl. Jdu dál pomalu chodbou, Tomovy kroky slyším za sebou.

Tom:
Poslušně za ním jdu. Dívám se všude okolo, musím uznat, že ten dům je vážně krásný. Sice staromódní, ale krásný. Všechno se to nese v jednom stylu. Kdybych byl kurva, též bych tu chtěl bydlet.
Moje myšlenky mě okamžitě zamrzí. Já... Nechtěl jsem tím říct, že si to o Billovi myslím, ani nic podobného. Přísahám! No tak , do prdele ,Tome, věř si! Jsi debil…

Jdeme nahoru po schodech lemovaných bílým zábradlím. Bill se najednou zastaví před dveřmi. Čekám chvilku, než je otevře anebo se posune dál. On tam ale jen stojí jako opařený.
"Lásko? " pozdvihnu obočí. Vidím na něm, jak se začne chvět. Ou...
"No tak, jen si vezmeš ty nejnutnější věci a okamžitě odcházíme, ano?" usměju se a zezadu ho obejmu. Rukama mu spočinu na bříšku.
"Dobře," zakloní trošku hlavu, využiju toho a políbím ho na krk.
"Pojďme," zašeptá, já ho pustím a oba opatrně vejdeme do... Ložnice... Pane bože. Tohle je místo, kde Bill vlastní příčinnou trpěl tak moc dlouho.
"Ne, prosím, ne, neplač," okamžitě k němu přiběhnu, když zpozoruju slzy.

Bill:
Tom mě pevně obejme a já zabořím obličej do jeho trička. Nechci plakat. A už vůbec ne, kvůli tomu hajzlovi. V hlavě se mi promítají útržky vzpomínek. Proti mé vůli si pamatuju snad každou noc, kterou jsem tu prožil. Každou noc jen tvrdý sex. Bez citu, bez něhy, bez lásky. Jak jsem takhle mohl žít?
"No tak ,lásko, za chviličku budeme pryč," konejší mě Tom a hladí mě po zádech. Trochu se od něj odtáhnu.
"Miluju tě," vyletí mi to samovolně z úst, ale jsem za to rád. Nestydím se za to, protože je to pravda. Tolik Toma miluju. To on mi ukázal, co je to láska, co jsou to city.
"I já tebe, broučku," oplatí mi to a jemně mě políbí. Znovu ho chytnu za ruku a s namlouvanou sebejistotou dojdu k jedné ze skříní. Vytáhnu několik kousků svého oblečení, které tam jsou. Většinu mám ve svém "pokoji". Vedu Toma tam. Otevřu velké bílé dveře a vejdu dovnitř, Tom hned za mnou. Tady jsem tolikrát plakal, když už se to zdálo být nesnesitelné. Zavrtím nad tím hlavou a dojdu k jedné z mnoha skříní. Nehodlám si brát všechno svoje oblečení, to opravdu ne. Stejně jsem si to kupoval jen z nudy. Peníze a oblečení byla náhrada za city od něj. Až teď jsem pochopil, že jsem úplně zbytečně promrhal roky svého života.
Ze skříně vytáhnu několik kufrů, do kterých začnu skládat některé oblečení. Většinou je to jen to, co jsem měl opravdu rád. Za chviličku jsem hotový. Ještě přibalím nějaké ty šminky a potom zavřu i poslední tašku.
"Tak, můžeme jít."

Tom:
Bill si konečně sbalí všechny potřebné věci. Když jsme před chvilkou vešli do "šatníku", skoro mi upadla čelist. Jak může mít tolik věcí? Jsem rád, že si z toho nakonec vzal možná jednu pětinu. Ani tolik ne.
"Tak, můžeme jít," oznámí mi. Ach, konečně! Myslím, že ne jen on se tu necítí dobře. Já též ne. Nejdřív mi to tu vůbec nevadilo. Ale přece... Jsem tu tak pořádně v podstatě poprvé. Ale... Když jsem viděl ty Billoví slzy, moc mě to zamrzelo a taktéž jsem si vybudoval odpor.
"Výborně. Pojďme odtud co nejrychleji. Necítím se tu dobře," řeknu Billovi. Pomůžu mu a vezmu mu tašku. On jde jen přede mnou, vede mě dolů.
"Nashledanou! Už se, asi, nikdy neuvidíme," pozdraví Bill služebnictvo. Ty nemají ani tu úctu pozdravit.
"Pojď lásko, kašli na ně. Odcházíme," usměju se na něj, abych mu dodal trochu víc energie. Oba konečně vyjdeme z toho domu pryč.
"No tak vidíš , máme to za sebou, hm?" přiblížím se k němu a otřu se nosem o jeho zčervenalé líčko.
"Ano. Konečně. Teď už budeme jen ty a já. Nikdo jiný, jen my dva. Navěky."

Bill:
Tom se na mě usměje a potom mě jemně políbí. Z toho polibku sálá tolik lásky a něhy, že si to ani nezasloužím. Blaženě přivřu víčka a oddaně opětuju Tomův polibek. Po chvilce se od sebe odtáhneme.
"Miluju tě," špitnu. Mám prostě potřebu říct mu to.
"Já tebe ještě víc," zaculí se Tom a líbne mě na špičku nosu. Chytneme se za ruce a pomaličku kráčíme cestou, pryč od toho domu.

*** *** ***
"Bude to šestatřicetdva padesát," usměje se na mě velmi stará prodavačka v klenotnictví. Vím, nejsme s Billem spolu dlouho, dokonce se úplně ani neznáme, ale něco takového si prostě neodpustím. Zaslouží si ode mě malou pozornost více, jako kdokoliv jiný na tomto světě. Už jen kvůli tomu, že mi změnil život a proto, že tak statečně zvládl návrat do jámy lví. I když je už Wolfgang mrtvý, darmo, vzpomínky nikdy nepustí.
Vyplatím částku za přívěsek z bílého zlata ve tvaru srdce, s drobným vyrytým nápisem "miluji tě" na zadní straně, bezpečně si ho schovám do kapsy a s pozdravem vyjdu z klenotnictví. Venku je už hluboká tma a já jsem pěšky. Nač bych šel autem, když je to jen pár ulic od mého bytu? Navíc na takové rekreační procházce jsem nebyl už nepamatuji kdy. Nikdy není na škodu.
Venku se rozlévá příjemný studený vánek, naráží mi zběsile do obličeje. Nechává mi husí kůži skoro po celém těle, ale nevadí mi to. Spíš bych řekl, že mě osvěžuje.

"Trümpere!" Zakřičí někdo na mě neznámým hlasem. Kdo to asi může být? Skutečně ho po hlase nepoznávám. Je již nepříjemně blízko, skoro až cítím, jako mi dýchá na krk. Otočím se, ale jakmile to udělám, nestihnu si ohlédnout tvář toho člověka. Hned schytám jednu ostrou ránu pěstí do obličeje. Příšerně to bolí, ale spadnu na zem hlavně kvůli tomu, že jsem to nečekal. Do prdele, co ten člověk ode mě chce? Kdo to je? Proč mě praštil?
Rukou si projdu po místě, kde jsem schytal tu ránu. Au, toto bude pěkně velký monokl.
"Co ode mě chcete?" Zakřičím, statečně se postavím ze země, ale ani nestihnu zareagovat a už vůbec dostat odpověď, a jsem na zemi znovu.
"No tak, kurva, co ode mě chcete?" Opět zakřičím, za svou drzost jsem i patřičně odměněn kopancem do břicha. Tomu gorilímu muži není vidět kvůli tmě do tváře, dokonce má i tmavé brýle. Nechápu, jako může přes ně cokoli vidět.
"No tak mi už konečně řekněte, co ode mě chcete!" Řeknu trochu oslabeným hlasem, přece pár pěstí do obličeje a kopanců do břicha s člověkem něco udělají. Ano, dokonce i se mnou.
"To máš za to, že se mícháš tam, kam nemáš! Aby si příště věděl, že s majetkem mého pána se nezahrává. " Přemluví skoro až se záhrobním klidem. Je to dost zastrašující.
"S jakým majetkem?" Zmateně se zeptám, dochází mi, že se bude jednat nejdříve asi o Wolfganga. Ten prašivý idiot nám nedá pokoj ani po smrti!
"Například s jeho kurvama? Neboj se, ty parchante, vždyť ty na to ještě ošklivě doplatíš, to ti slibuji. "
Věnuje mi poslední, ale za to opravdu nechutně silný kopanec přímo do břicha, plivne mi před zrak na chodník a odejde. Pane Bože, co jsem komu udělal, že mě takto trestáš? Nikdy jsem nechtěl udělat nic špatného, ​​přísahám! Chci jen vést šťastný život s osobou, kterou miluji. To chci toho opravdu až tak moc?
"Aha na něj!" Zakřičí nějaký, o dost mladší, ale opět neznámý hlas směřující ke mně. Ó Ježíši, to si snad ze mě dnes děláš srandu! Doufám, že mi ti kluci chtějí aspoň pomoci. Ano, podle dusotu nohou, který dost zřetelně slyším, protože ležím na chodníku, usuzuji, že jich je víc.
"To je nějaký podivín, viz na ty hadry! To nebude jen tak, jistě má u sebe nějaké peníze! "Řekne zase jiný hlas.
"Vyvrať kapsy, ty idiote!" Zahuláká na mě, jen se otřesen podívám do očí toho chlapce. Může mít asi takových devatenáct, možná i méně.
Kapsy? Ne! Nikdy, mám tam právě koupený dárek pro Billa, ten jim nedám!
"Nechte mě na pokoji, prosím" znechuceně řeknu, snažíc se vstát, ale opět se mi to nepodaří. Jakoby to nebylo málo, že mě přijde jen tak zbít nějaký neznámý Wolfgangův poskok, ještě mě i okradou nějací spratci!
"Dej nám peněženku a necháme tě tak. Ale okamžitě! "
Druhý z chlapců mi přijde takový ... Jiný ... Jakoby se za každou cenu chtěl podobat svému silnějšímu kamarádovi, touží být vůdcovský tip, ale zjevně je to jen slaboch.
I já se nyní zprávám jako slaboch, ale už opravdu netoužím po dalších problémech. Chci jít už co nejrychleji domů a zapomenout na toto všechno.
"Dobře, klid," vztáhnu ruce před sebe v obranném gestu a když oba pochopí, že to myslím v dobrém a poslechnu jejich, trochu zvolna. Vytáhnu z peněženky asi dvě stě eur a dám jich jim.
"To je všechno?" Zeptá se ten silnější s pozvednutí obočím.
"Kašlu na tebe, ty socko, pojď, jdeme." Už víc nic neříkají, prostě mě tam nechají samotného. Uff, tak tohle bylo tak tvrdé a tak nečekané. Čím jsem si to zase zasloužil? Nejenže mě dobil nějaký Wolfgangu poskok, ještě mě i okradou mladí spratci.
Konečně se posbírat ze země a s bolestmi kráčím konečně domů. Rukou si držím poraněné místo na břiše, každým jedním krokem mě to bolí víc a víc.
Oh! Dárek pro Billa, musím ho zkontrolovat. Mám takový špatný pocit, jako bych ho ztratil, nebo tak něco. Naštěstí sáhnu do kapsy, a malou krabičku cítím pod bříšky prstů. Raději ji už ani nevyberu, ještě se ti kluci vrátí a vezmou mi i to. A to už by byla opravdu smůla.

Pomalu se dopotácel až před dveře svého bytu. Cesta, která by mi normálně trvala možná tak deset minut, byla dnes obzvláště dlouhá. Něco přes hodinu.
Je již téměř půl jedenácté, doufám, že Bill už bude spát. Byl bych nerad, kdyby mě takto uviděl. Určitě by se vyptával a kdo ví, jak vypadám. Takto by mi to aspoň do rána mohlo projít.
Potichu vejdu dovnitř, bytem se rozlévá černá tma. Výborně, to je dobré znamení. Co nejtišeji složím všechny věci ze sebe, přívěsek opatrně schovám do nočního stolku. Chvilku se dívám na Billa, je tak roztomilý, když spí. Nic ho netrápí, jen sní o tom, po čem touží.

Vejdu do koupelny, zadívám se do zrcadla. Pod okem mám dost velký monokl. Ještě to není až tak špatné, ale jsem si jistý, že do rána to bude fialové. Ach ... Už teď se bojím, jak to Billovi budu vysvětlovat. A to nemluvím o těch modřinách na břiše a žebrech.
No nic, musím na to přestat myslet, zítra to nějak už dořeším. V tomto okamžiku netoužím po ničem jiném, jen horké sprše, která mě dá, doufám, jak tak do kopy.

Měl jsem pravdu. Ty horké kapky mě i přes bolest z každého pohybu trošku probrali. Vlastně ne probrali, ale uspali. Ale uspávají mě do pohody.

Lehnu si vedle Billa, co nejtišeji, samozřejmě. Nerad bych ho probudil. Opatrně se k němu nakloním a políbím ho na tvář.
"Dobrou noc, lásko" zašeptám a konečně se ponořím do polštáře.
"Sss, jau! " neslyšitelně si zanadávám. Jak jsem se tak prudce pohnul, bolest břicha mi vystřelila do celého těla. Uff, toto bude ještě dlouhá noc.

...

"Mhhmmm" zakňourá Bill z polospánku, zezadu mě obejme, rukou spočine na mém břiše. Snaží se přitisknout, tím pádem mi prsty zaryje hluboko do obrovské a zejména bolestivé modřiny.
"Sss! Au, ó Ježišikriste! "Zkroutím se bolestí, Billa to okamžitě probudí.
"Co, co se děje?" Vyskočí, zděšeně se na mě dívá. Otočím se na něj, zcela zapomenu, že musím vypadat hrůzostrašně. Ten velký fialový flek přes celý ksicht ... No, radost dívat se.
"Tome! O-oh, co to je?! Proboha, co se ti stalo? "Vyplašeně se mi dívá na obličej a odhalené břicho.
Co mu mám říct? Já ... Fakt mu pravdu nechci říct, ale nechci mu ani lhát.
Chvíli jsem jen tak ticho, přemýšlím, co mu vlastně řeknu. Něco důvěrihodné a ne daleko od pravdy. No, takové asi nevymyslím nic. Nezbývá mi jiné, než improvizovat.
"Včera večer ... No ... Víš, přepadli mě takoví mladí spratci. Bylo jich na mě hodně a nevěděl jsem se ubránit. Tak ... Vzali mi peníze a trošku mě dobili. Ale neboj se, mám i doklady i všechno. Dal jsem jim dvě stě eur a pak odešli.
Černovlasé stvoření se jen nevěřícně dívá, ruku položenou na ústech zděšením.
"A. .. Prosím, řekni že jsi v pořádku a nic to není, jen pár modřin. "
"Samozřejmě, neboj se. Za pár dní to přejde, "usměju se i když si nejsem zcela jistý, zda to skutečně projde tak rychle. Mám takové tušení, že mě jeden z těch chlapců udeřil právě tam, kde jsem měl poranění, když jsem tehdy havaroval. To jsem Billa sotva znal. Och, položil bych za něj život, kdyby bylo třeba.
"Bože, to doufám. Tomi, proč jsi mě nevzbudil? Víš, jak špatně se teď cítím? Je mi to tak líto," smutně se na mě zadívá, pohladí mě po nedobité části obličeje.
"Nechtěl jsem tě budit kvůli takové malichernosti. Neboj, ani si nevšimneš a už budu v pořádku," ujistím ho a podle možnosti obejmu. Miluji ho, je rozkošný, jak se o mě bojí. Moje zdraví, snad kromě mé nebohé mámy, nikdy nikoho nezajímalo. Myslím, že je to skvělý pocit, když někomu na vás záleží.
*** *** ***
Bill:

Ležím na gauči v obýváku, zachumlaný v Tomově měkoučkém županu. Je už tma. Jako zvuková kulisa tu běží televize, ale já ji stejně nevnímám. Hlavou se mi žene splašený proud myšlenek o tom, jak se můj život za tak krátkou chvíli, tak drasticky změnil. Nechápu sám sebe, jak jsem mohl žít jako děvka a myslet si, že peníze mi nahradí lásku. Sám nad sebou zakroutím hlavou a povzdechnu si. Vstanu a pomalu dojdu až k oknu. Zadívám se na ztmavlou ulici. Nikde není ani živáčka. Černou tmu protíná jen žluté světlo lamp, sem tam umístěných po okrajích chodníku. Slyším za sebou kroky, ale neotáčím se. Dobře vím, kdo je to. Pro sebe se usměju, když mě svalnaté paže obejmou ze zadu a teplé dlaně se spojí na mém bříšku.
"Copak to tu provádíš?" zeptá se Tom šeptem, avšak s hravým podtónem. Můj úsměv se ještě víc rozšíří a hned zažene pryč moje předešlé myšlenky.
"Nic, jen... Přemýšlel jsem, jak moc jsem rád, že tě mám," přiznám se. Tom mě jemně políbí na šíji a hlavu si položí na moje rameno.
"To já jsem rád, že tě mám. Než jsem tě potkal, můj život neměl smysl. Ale teď ho má," šeptl Tom a políbil mě na tvář. Málem jsem roztál pod něhou, co mi věnoval. Uvědomil jsem si, že ho miluju víc, než svůj život. Bez něj by mě tu už nic nedrželo. To pro něj žiju.

Tom:
"To já jsem rád, že tě mám. Než jsem tě potkal, můj život neměl smysl. Ale teď ho má," zašeptám a políbím ho na tvář. Když mi řekl ,o čem přemýšlí, neubránil jsem se stejným myšlenkám. Stejně jako on vzpomínám, co bylo před tím. Jak moc jsem tehdy nechtěl jít roznášet to víno. Jak moc jsem proklínal ten den, kdy jsem tam měl jít. Bože, budu ti vděčný do konce života za to, že jsi mě tam přinutil jít.
"Nad čím přemýšlíš?" pohladí mě po rukách, přitulí si mě víc k sobě.
"Jak jsem tehdy nechtěl jít do práce. A jak jsem teď moc šťastný, že mi tě život přivedl do cesty. Moc ti děkuju ,lásko," přivinu si ho k sobě a položím mu hlavu na rameno. Spolu se díváme ven oknem.
"Miluju tě," zašeptá mi. Políbím ho na krk. Je tak voňavý. Tak moc příjemně. Medově.
"Já tebe též. Moc krásně voníš," vydechnu mu na krk horký vzduch.
"Děkuju," otočí se ke mně tváří. Obmotá mi ruce okolo krku. Chvilku se mu dívám do očí, ale nedokážu víc odolávat jeho smyslně pootevřeným rtům. Vášnivě se do nich vpiju. Ach... Tak moc miluju ten pocit tepla a přítomnosti těch měkkých polštářků.

Bill:
Ochotně oplácím Tomovy polibky a rukama zajedu pod jeho tričko. Snad nikdy mě neomrzí doteky na jeho těle. Miluju, když můžu cítit tu horkou kůži pod svými prsty. Jemně masíruju jeho hruď a tetelím se blahem, když zaznamenám reakci v podobě husí kůže, která se vytváří na Tomově kůži. Oba začínáme zrychleně dýchat a náš polibek se pomalu ale jistě mění z něžného a láskyplného na vášnivý a dravý. Tomovy dlaně stisknou moje boky a přitáhnou si mé tělo blíž k němu. Stojíme u sebe tak blízko, že se skoro dotýkáme, ale přeci jen je mezi námi maličkatá mezírka, která to vše dělá ještě dráždivějším a efektnějším. Jemně vydechnu do Tomových úst, když jeho dlaně stisknou můj zadeček. Zdá se, že Tom už se očividně vůbec nestydí. Ba právě naopak. Se vší dravostí si bere moje rty a jeho ruce se začínají přesouvat k zavázanému pásku, který na mě jako jediný drží župan.
"Ještě stále stojíme u okna," připomenu mu udýchaně, když se od sebe konečně odtrhneme pro nedostatek kyslíku. Pohladím ho po krásně zahojené tváři bez jediného fialového flíčku po tom ohavném přepade před nějakým časem.
"Nějaké předsudky?" šeptne mi do ucha s malým nádechem úsměvu a za pásek od županu mě tahá k pohovce, na kterou si následně sedne, při čemž si mě začne stahovat k sobě na klín.
"Ne," poslušně se na něm usadím a znovu začnu líbat jeho rty. Svým jazykem zajíždím hluboko do jeho pusy a dráždím ho svou kovovou kuličkou, která zdobí můj jazyk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

One night that change everything |TWC|

Klik :-) 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama