One night that changes everything 11.

15. května 2013 v 14:28 | Christine |  One night that changes everything |TWC|
Autor: Diana


Tom:
Nadrženě si ho prohlédnu. Musím uznat, že mám co dělat, abych se na něj hned teď nevrhl. Takovéhle stavy mi už dlouho nikdo nepřivodil. Bill si všimne mého lačného pohledu a rozhodne se mě -dráždit? Pomalu se ke mně přibližuje a položí mi dlaň na hruď. Odsouvá mě dozadu, dokud nenarazím na stěnu. Přiloží ústa k mému uchu a zašeptá: "Jsi nějaký nervózní,"
a má pravdu. Ovládá mojí touhu až nepříjemně intenzivně. Cítím, jak se moje vzrušené já probouzí k životu. Díky bohu za tak velké kalhoty. Na Billovu otázku neodpovídám. Pokládám to za zbytečné. Místo toho ho chytím za boky a přitisknu k sobě. Na nic nečeká a začne mě něžně líbat. Oba jsme takříkajíc ještě dost nesmělí, nevíme, co si můžeme dovolit. Jsem si jistý jen jedním. Chci ho, ale ne teď. Nedovolí mi to moje zábrany. Bill se začne rozkrokem toužebně otírat o ten můj. V téhle situaci je náramně těžké ho odmítnout. Ale i tak...


"Bille, já, nejde o to, že bych tě nechtěl. Právě naopak. Toužím po tobě. Ale prostě, ještě nemůžu." Odsunu ho od sebe a chytím ho za ramena.
"Promiň. Nejsem zvyklý spát s každou osobou, kterou uvidím," toto vyznělo trošku tvrdě. Ale podstata je taková, jakou jsem jí chtěl. Bill smutně zabodne oči do země.
"Narážíš tím na mně, že?"
Oh, tak to ne! To jsem absolutně nechtěl. Na takovou souvislost jsem ani nepomyslel. Když uvidím, jak mu jedna slza spadne na můj koberec a rozpije se tam, přijde mi to líto.
"Ne, Bille! Já jsem to tak vůbec nemyslel! Ani by mě to nenapadlo, přísahám!" chci ho chytit za ruku, ale on se mi vytrhne a s pláčem uteče, pravděpodobně do koupelny.

Bill:
Tomova slova mě dost ranila. Možná to nemyslel tak, jak to vyznělo, ale vyznělo to tak.
Vysmeknu se mu a běžím do koupelny. Prudce za sebou zavřu dveře a vzápětí se po nich svezu na zem. Nezapomenu se zamknout. Po tvářích se mi spustí slzy. Tolik mě to mrzí. Ale... Vlastně se ani nedivím, že mě každý bere jako děvku. Vždyť vlastně ani nic jiného nejsem.
"Bille! Otevři prosím. Nemyslel jsem to tak. Promiň mi to!" uslyším. Hned na to se ozve lehké zabouchání na dveře, o které jsem opřený.
"J-jdi pryč T-tome," vzlyknu, ale i přes to se přitisknu na dveře ještě víc. Chtěl bych, aby mě Tom objal a utěšil mě, ale moje hrdost mi nedovolí dveře otevřít a vrhnout se mu kolem krku.
"Bille, no tak, odpust mi to, broučku," řekne docela tiše, ale já to slyším. Ještě víc se rozvzlykám, když uslyším to oslovení. Broučku. On mi řekl broučku. Už to nevydržím. Rychlostí blesku dveře odemknu a otevřu je. Vrhnu se Tomovi do náruče a hlasitě se rozvzlykám. Tom mě k sobě přitiskne a konejšivě mě hladí po zádech. Sedí se mnou na zemi a pohupuje námi zepředu dozadu.
"Děkuju," šeptnu, když se trochu uklidním.
"Za co?" zeptá se Tom a trochu se poodtáhne, aby mi viděl do tváře.
"Za to, co pro mě děláš," řeknu a obličej zabořím do jeho voňavého trička. Je mi s ním tak dobře.

Tom:
"Bille, no ták," šeptám mu do vlasů a při tom nasávám tu krásnou malinovou vůni.
"Nemáš za co děkovat. A promiň mi to. Já, přísahám, že jsem to tak nemyslel," odtáhnu si ho od sebe a pohlédnu mu do očí.
"Vím, že takový nejsi," přitáhnu si ho zase k sobě. Hladím ho po vlasech.
"Víš, co je nejhorší?"
"Ne, co?" nechápavě se zeptám. To by mě zajímalo.
"Že já takový jsem. Jsem děvka, jsem. Nestojím za nic. Ani za pohled," odtáhne se ode mě a kráčí směrem ke gauči, kam si následně sedne. Přijdu za ním.
"To není pravda! Nejsi žádná děvka. A stojíš za hodně. Stojíš mi za obětování mého života. Nemluv tak. Mrzí mě, když si to o sobě myslíš."
Rozpláče se. Ale proč? Udělal jsem něco špatně?
"Bille, zlato. Proč pláčeš?" pozvednu mu bradu a palcem mu poutírám slzy.
"Nikdy mě nikdo neměl rád. Já prostě. Neumíš si představit, jak se teď cítím. Jak lituju celého svého promrhaného života s ním. Když si představím, že jsem… Ach..." nedopověděl. Velmi, velmi mě mrzela tahle situace.
"Že co?" chci, aby to dopověděl.
"Že bych tě nikdy nepotkal. A teď bych musel být někde tam," rozvzlykal se ještě víc. Nechci, aby plakal. Už ne.
"No tak, zlatíčko," přitisknu si ho k sobě a věnuju mu něžný polibek. Chci, aby věděl, že ho miluju. "Potkal jsi mě a teď jsi se mnou. Už tě nikdy nepustím. Slibuju. Nevzdám se tě, nikdy."
Stále se jen pohupujeme nahoru a dolů v dokonalém rytmu. Je to upokojující.
"Miluju tě," při těch slovech mi poskočí srdce. Ještě nikdy jsem ta slova neslyšel. Teda, slyšel. Ale nepatřila mně.
"Opravdu?" podívám se mu do očí, oba tam sedíme bez jediného pohybu. Na tváři má výraz, jako kdyby ta slova ještě zvažoval. Jako kdyby si nebyl jistý. Znervózňuje mě to, nervozita pomaličku přerůstá do zklamání.
"Opravdu. Poprvé, kdy někoho miluju. Jsem si jistý."
Celý ten špatný pocit ze mě opadne, vrhnu se mu do náruče. Nejsem sice zvyklý být v pozici slabšího, ale budu si muset asi zvyknout. Přece jen je i o kousek vyšší.
"I já tebe. Moc tě miluju. Moc."

Bill:
"Miluju tě," špitnu. Myslím to teď opravdu upřímně. Netuším, kde se to najednou ve mně bere, ale mám prostě potřebu mu to říct.
"Opravdu?" zeptá se a zadívá se mi do očí. Ani se mu nedivím, že se ptá. Taky bych si zrovna dvakrát nevěřil.
Chvíli mlčím, ještě si ta slova přebírám v hlavě. Cítím, že je nervózní.
"Opravdu. Je to poprvé, co někoho miluju. Jsem si jistý," ujistím ho a úplně vidím, jak mu spadl kámen ze srdce. Vrhne se mi do náruče.
"I já tebe. Moc tě miluju. Moc," šeptá a tiskne se ke mně. Trochu se od něj poodtáhnu, abych mu mohl věnovat něžný polibek. Tom mě za stálého líbání lehce popostrčí k pohovce. Potom do mě znovu strčí a já na ní s žuchnutím dopadnu. Pousměju se na něj a hned k němu natahuju ruce. On si sedne ke mně a já se mu okamžitě vyšplhám na klín. Znovu spojím naše rty. Tom mě jemně hladí po zádech a oba si vychutnáváme polibky toho druhého.

Venku už začala řádit pořádně hluboká tma a na mně se to začalo patřičně projevovat. Ne jen to, že události uplynulého dne byly pro mne pořádně vyčerpávající, ale k spánku mě nutili i ošklivé myšlenky z něj. Toho odporného monstra, se kterým jsem až dosud žil.
"Tome?" trošku se od něj odtáhnu, ruce mu však stále nechávám na krku.
"Hm?"
"Jsem hrozně unavený. Myslíš, že bych mohl zůstat na gauči? "nevinně zamrkám, doufám, že přitvrdí.
"V žádném případě," zamítne můj návrh jako žádost na byt od nezaměstnané osoby.
"Aha, tak ..."
"Budeš spát v mé posteli, dobře? Já zůstanu tady, potřebuješ nyní mnohem větší pohodlí, jako já. Konec konců, ten hajzl ti pořádně ublížil a ... "dále mi jeho slova jaksi vyprchávají z vnímání, namísto toho si vzpomenu na každý nesnesitelný pocit, když si mě bral násilím. A to mě absolutně snadno svazuje. Mihotavé obrazy rýsující se v mé hlavě spojené s palčivou bolestí, pronikající celým tělem ve mně vyvolala neidentifikovatelný pocit prázdnoty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

One night that change everything |TWC|

Klik :-) 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama