One night that changes everything 4.

26. dubna 2013 v 16:59 | Christine |  One night that changes everything |TWC|

Autor: Diana


Tom:
Vezmu si tašku. Vyndám z ní mobil a zkontroluju, jestli mi nikdo nevolal. Nikdo. Kdo by mě vlastně potřeboval? Opět nikdo. Zamknu místnost, kde skladuju všechny pracovní věci, klíč dám už rituálně na okenní parapet u schodů. Kolikrát už jsem tohle udělal? Nevím přesně. Po milionu jsem to přestal počítat.
Dojdu na práh dveří, který rozděluje chodbu s halou. Naposledy přejedu všechny hosty pohledem. Ani nevím proč, ale pohltilo mě menší zklamání, když jsem tam Billa neviděl. I navzdory tomu, že vím, že už dávno odešel. No nic. Nepozorovaně se snažím přejít k hlavním dveřím a co nejrychleji odtud zmizet.

"Promiňte!" poklepe mě jakýsi neznámý muž po zádech.
"Mohl bych dostat ještě víno?"
No jasně. Nejsem tak blbej, abych se vracel zpátky kdejakýmu chudákovi pro víno.
"Promiňte, ale já už tu mám volno. Poproste šéfa," ironicky se usměju a pokračuju ve své cestě za svobodou. Co to vlastně melu? Jaká svoboda?
Konečně přejdu přes práh velkých skleněných dveří. Vyndám klíče z tašky a dálkovým ovládáním odemknu auto. Musím to udělat, protože jsem zapomněl, kde jsem zaparkoval. Takhle aspoň zasvítí.

Bill:
K mojí smůle naše limuzína brzy zastaví před naším obrovským luxusním domem. Tedy vlastně, před Wolfgangovým domem. Řidič nám dneska už asi po milionté otevře dveře auta a my opět vystoupíme. Wolf mě dost surově chytne za ruku a táhne mě ke dveřím. Jeden ze služebníků nám otevře dveře, takže ani nemusí odemykat. Potom ovšem zmizí, jako pára nad hrncem. Zaměstnanci tady v domě jsou zvyklí pracovat maximálně tiše a nerušit nás, ani naše případné hosty. Takže si každý musí najít způsob, jak ve správnou chvíli zmizet, jako by tam nikdy nebyli.
Jakmile se za námi dveře zabouchnou, Wolf mě na ně přitiskne a surově mě začne líbat. Tušil jsem, že to bude takhle nějak vypadat. Snažím se mu polibky oplácet. Rukama zajede pod mé tričko a začne mě drsně hladit po bocích, při čemž kolenem tvrdě zatlačí na můj rozkrok.

Tom:
Konečně jsem na cestě domů. Projíždím tmavými uličkami. To je tohle město tak strašné, že nemůžou osvětlit ty ulice? Kdybych měl peníze, přispěju jim do městského fondu . Ale nemám. Ale ten slizkej potkan má. Proč to nenechá spravit?
Bill... Co asi dělá Bill? No, to jsem dobrý, jak se dá od pouličních lamp přejít myšlenkami až k Billovy. Ale vážně. Teď si to určitě někde spolu užívají a chudák Bill trpí. Je mi to tak strašně líto. Ale může si za to sám. Kdyby nebyl tak strašný egoista. Ne, on je doslova fiflena. Zlatokopka. To je to správné slovo...
Celou cestu přemýšlím jen o něm. Budu mít ještě jednu příležitost potkat ho? Pochybuju. Ale já chci. Tak moc chci! Chci ho vzít pryč odtud, kde teď je. Ale počkat. Co když se mu tenhle život líbí? Co když mluvil pravdu? Co když ho miluje?

Bill:
Snažím se "vzrušeně" sténat, ale moc se mi to nedaří. Budu se prostě muset překonat. Dneska je to pro mně obzvlášť těžké. Musím se přinutit taky k nějaké činnosti. V nestřeženém okamžiku se vymaním z jeho objetí a proklouznu za něj.
"Dneska to chci v posteli. Pěkně tvrdě," zašeptám naoko vzrušeným hlasem, když se na mě nechápavě otočí. On se nadrženě usměje a pomalu jde ke mně. Já se ale taky rozejdu a dojdu až do naší velké ložnice. On mě následuje. Dosednu na postel a následně se zapřu o lokty. Vyzývavě na něj koukám, i když se mi chce z toho, co dělám zvracet. Netuším, kde se ve mně ten odpor najednou bere.
Wolf ke mně přijde a lehne si vedle mě na postel. Vyhrne mi Tomovo tričko, které mám stále na sobě nahoru a začne mě líbat na hrudi a na bříšku. Teď už se úplně položím na postel a zavřu oči. Snažím si vybavit někoho přitažlivého, někoho krásného, mladého. A najednou se mi před očima znovu objeví tvář toho copánkatého chlapce. Toma.

Tom:
Najednou z ničeho nic na mě zatroubí obrovský náklaďák řítící se dolů z kopce přesně proti mně. "Ježiši kriste!"
Otáčím volantem, jako smyslů zbavený, nevím, co mám dělat. Všude okolo mně jsou svodidla, není kam uhnout. Náhle však náklaďák udělá prudkou otočku a celou svojí vahou se zřítí do příkopu vedle cesty. Moje auto prudce zastaví a já hlavou narazím do volantu. Celkem ztratím vědomí..................................
Vidím Billa. Krásně se usmívá, opustil ho.
"Pomoz mi." promluví na mě a já se snažím dostat k němu. Nedaří se mi to….........
Pomalu otevírám oči a vědomí se mi vrací. Bolí mě celá hlava. Chytím si čelo, zjistím, že je celé od krve.

Bill:
Nechám ho, aby mi rozepl kalhoty, které mi následně stáhne a odhodí je pryč. Potom mi svlékne i tričko. Otevřu oči, abych viděl, jak mé tělo sjíždí hladovým pohledem. Opět je prudce zavřu. 'Tome!' zakřičím v duchu, ale nahlas si nedovolím ani pípnout. Nějak teď neřeším, čí jméno zrovna volám. Ani si to skoro neuvědomuju. Cítím, jak mi stahuje i poslední část mého oblečení a instinktivně se nadzvednu. Stáhne moje černé boxerky dolů a též je odhodí kamsi do prostoru. Ucítím na svém vzrušení jeho teplý dech a následně i jeho ruku, která mě stiskne. Nevzrušuje mě to, ale za tu dobu, co jsem s ním, jsem se naučil vzrušit jiným způsobem. Slouží mi k tomu představa kohokoliv jiného. A teď je to právě... Ale co na tom záleží, kdo to je.
"Chceš být v mojí puse?" optá se mě a olízne špičku mého vzrušení.
"J-jo... to teda...chci." vydechnu trhaně tak, aby mi uvěřil, že je to vzrušením. Jak jsem říkal. Přetvářka mi jde dokonale.

Tom:
Rozhlédnu se okolo sebe, všude vidím jen tmu. Zamrkám, abych přece jen aspoň něco viděl. Nějak se mi to však nedaří. Snažím se vystoupit z auta. Nakonec se mi to s vynaložením obrovské síly podaří. Ochromeně vystoupím. S nohama nemám nic, necítím se však v pořádku. Kymácím se ze strany na stranu a potřebuju se dostat k lidem. Co budu teď dělat? Zvládnu se k někomu dostat? Musím. Nesměle kráčím k jedinému světlu, které vidím na obzoru. Kráčím stále, stále... Už se mi to zdá jako věčnost a světlo se stále nepřibližuje. Kéž by jel okolo nějaký taxík. Jasně, už ho tu i vidím. Nic, nezbývá mi nic jiného, než jít dál. Přidám do pohybů víc energie a to se mi i vyplácí. Jsem stále blíž k tomu domu.
"Prosím, ať mi tam pomůžou," řeknu si sám pro sebe a zjistím, že můj hlas je velmi slabý, chraplavý. Moje síly mě už začínají opouštět. Opřu se o velkou limuzínu, v té chvíli ani nevnímám, co to je. Musím jít dál! Musím se dostat k těm dveřím! Seberu všechnu svojí poslední energii, které je opravdu málo a těžkými kroky se dobelhám ke dveřím. Zjišťuju, že mám v břiše těžké bolesti. V puse cítím krev. Začínám se opravdu bát o svůj život. Natáhnu ruku a zkřehlýma prsty nahmatám zvonek. V tu chvíli se však ztratím i moje poslední síly a svezu se dolů po dveřích. Opět ztrácím vědomí.

Bill:
Zdá se mi to nebo jsem opravdu slyšel nějakou tlumenou ránu? Otevřu oči a zaposlouchám se do ticha, rušeného občasnými Wolfgangovými steny.
"Wolfe... Wolfe, neslyšel jsi něco?" zeptám se a snažím se ho od sebe odstrčit.
"Ne... nic jsem neslyšel..." řekne ledabyle a pokračuje ve své činnosti.
"Musím se tam jít podívat," řeknu rázně a začnu se zvedat z postele. Něco mi říká, že tohle nebude jen tak.
"Sakra Bille, to nic nebylo. Mohlo to být cokoliv, pes, kočka nebo služebnictvo. Nikam nepůjdeš," vyštěkne na mě a chytne mě za ruku.
"Rád bych se o tom přesvědčil," řeknu pevně a vyškubnu se mu. Vstanu z postele a natáhnu na sebe boxerky. Potom urychleně vyběhnu z ložnice a snažím se najít zdroj té rány. V celém domě je ale klid. Zavrtím nad tím hlavou a chystám se odejít vstříc svému bolestivému osudu, když moji pozornost upoutají vchodové dveře. Rozběhnu se k nim a prudce je otevřu.
"Proboha, Tome!" křiknu a kleknu si vedle zakrváceného chlapce. Tom tam bezvládně leží, na čele má obrovský krvácející šrám a z pusy mu též vytéká krev.
"Zavolejte někdo sanitku!" rozkřiknu se. Vím, že poblíž bude někdo ze služebníků, ačkoliv nikoho nevidím. Za okamžik, přesně jak jsem předpokládal, se objeví jedna z našich zaměstnankyň s telefonem v ruce a vytáčí číslo na záchrannou službu.
"Co se to tu sakra děje?!" uslyším za sebou rozzlobený hlas mého přítele.

Tom:
Vnímám jen něčí dotyky. Nic jiného... Stále nemám pojem o čase, mám pocit, že to bude velmi, velmi zlé.

Bill:
"Vydrž Tome," šeptám a lehce ho začnu hladit po tváři. Zdá se, že se pod mými doteky uklidňuje. Pošlu služebnou pro lékárničku. Okamžitě je tady. Vyndám z ní tlakový obvaz a přitisknu ho na ránu na Tomově čele. Musím se pokusit zastavit to krvácení. Ta červená tekutina je úplně všude. Na Tomovi, na zemi, na mých rukách. Na štěstí to nijak zvlášť nevnímám.
"Tak co se stalo, Bille?" zařve na mě Wolf znovu. Až teď si vzpomenu, že tu vlastně je.
"Nevím, co se stalo. Nevím to. Najednou tu byl. Ležel před dvěřma a krvácel!" křiknu na něj hystericky.
"Do prdele, kde je ta záchranka?" zařvu spíš jen sám pro sebe. "Tome, slyšíš mě?" zeptám se trochu tišeji. Stále držím obvaz na jeho ráně, která bohužel stále krvácí. Snažím se nevnímat pach krve, ze kterého se mi trochu zvedá žaludek.
"No tak, Tome," zavolám na něj znovu. Trochu se pohne, ale to je tak všechno. V dálce už slyším slabé houkání sanitky, ale ještě to bude asi chvilku trvat.

Tom:
"Tome, slyšíš mě?" uslyšel jsem nezřetelné hlasy. Kdo to je? A odkud zná moje jméno? Aspoň myslím, že mě oslovil správně.
"Hmmm..." snažím se otevřít oči, nejde to. Snažím se probrat, nejde to. Zkusím se pohnout, ale vzápětí musím zamručet bolestí břicha. Zoufale chci otevřít oči.
"No tak, Tome!" opět uslyším hlas mého zachránce. Je to...? Je to Bill?
"Bille?" dostanu ze sebe chraplavým, oslabeným, tichým hlasem.
"Ano, ano... To jsem já... Neboj se, už je dobře..." ubezpečuje mě a příjemně mnou houpe. Do uší mi prudce narazí zvuk sanitky.
"Bille, nechci jít do nemocnice. Prosím, nechci," zaprosím. Nenávidím nemocnice. Bill mě pevněji přitiskne k sobě.
"Musíš. Jsi zraněný, musí tě ošetřit."
Ne, ne, ne! Vlastně, je mi to jedno. Celá havárie stojí za toto objetí. Ale...
"Co tu vlastně děláš? Jsi můj strážný anděl?"

Bill:
Jsem tak rád, že se probral. Sanitka je konečně tady. Ani si to neuvědomuju, ale tisknu jej k sobě.
"Ne, nejsem tvůj strážný anděl. Jen jsem tě tu našel," trochu se pousměju nad jeho otázkou. Konečně přibíhají lékaři a berou si ho do péče. Pokládají ho na nosítka a nesou ho do sanitky.
"Bille... Pojď se mnou..." špitne, než ho odnesou do auta. Rád bych s ním šel, ale to mi Wolf nedovolí. Ale co, zkusit to můžu. Otočím se k němu. Jen to všechno z povzdálí pozoruje a nic nedělá.
"Wolfe...?" pokusím se zeptat, ale jsem přerušen.
"Ne. Nikam nepojedeš!" řekne rázně a přijde ke mně. Surově mě chytne za ruku, až mi tam zůstávají otisky jeho prstů a vede mě zpátky do domu. Ještě zahlédnu Tomův napůl nepřítomný, avšak zklamaný pohled, pak jsem ale nemilosrdně zatáhnut dovnitř.
"Teď se jdi osprchovat. Potom mi vynahradíš to, co mi dlužíš," přikáže mi. Bez jakýchkoliv námitek se seberu a jdu. Vím, že nemá cenu protestovat, budu to pak mít ještě horší. I když, nevím, jestli to jde, mít to dneska ještě horší. Vejdu do naší luxusní koupelny a rychle se osprchuju. Nepřítomně ze sebe smívám Tomovu krev a přemýšlím nad ním. Chci, aby byl v pořádku. Nechápu sice sám sebe, ještě před pár hodinami jsem se s ním hádal a byl na něj naštvaný a teď tohle. Až teď si uvědomuju, jak je vlastně můj život ubohý. Mám sice všechno, na co si vzpomenu. Mám luxus, peníze, pohodlí. Ale nemám to, co člověk potřebuje nejvíc. Nemám lásku. Jsem vlastně jen obyčejná děvka, která roztahuje nohy jemu. Nechutnému starému Wolfgangu Joopovi.
Svezu se dolů po studených kachličkách a rozpláču se. Namůžu už to v sobě dusit. Je to silnější než já.
"Tome!" vzlyknu a rozpláču se ještě víc. Chci být s ním. On mi nabízel pomoc. Nabízel mi, že mě osvobodí od tohohle bohatýho parchanta. A já ho odmítl. Jsem tak zatraceně naivní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

One night that change everything |TWC|

Klik :-) 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama