One night that changes everything 3.

20. dubna 2013 v 18:23 | Christine |  One night that changes everything |TWC|

Autor: Diana


Tom:
"Proč lžeš sám sobě? Dobře víš, že ne. Vidím ti to na očích."
A to je pravda. Vždy poznám, kdy člověk lže a kdy mluví pravdu. A tento chlapec teda pravdu rozhodně nemluví.
"Neříkej mi, že lžu! Já vím, co říkám!"
Ví, co říká? Jasně. Nedokáže se mi ani podívat do očí.
"Podívej se mi do očí a řekni, že ho miluješ," očima běhá všude po místnosti, přejel jimi všecky kouty. Musí si to tu už fakt pamatovat i odzadu.


"No tak, pověz mi to!" vyzývám ho ještě jednou. Bill je však stále ticho. Nevydal ze sebe ani hlásek.
"Vidíš, nedokážeš to," spokojně zkonstatuji. Je to jako malé osobní vítězství. Nejhorší na tom ale je, že já vůbec nevím proč. Proč se mu to vlastně snažím vymluvit? Co z toho mám? Vždyť je to jen další z nafoukaných "společníků" těch starců. No tak co? Správně. Nic.
"Dej mi pokoj!" otočí se k odchodu, ale najednou prudce zastaví. Stojí tam, potichu, nic neříká. Dokonce se ani nepohne.
"Nechtěl si odejít?" mírně ho popíchnu. Jeho chování si vůbec nedokážu vysvětlit.
"Ne." Potichu mi odpoví, sotva ho slyším.
"Jak to, že ne?" zeptám se, ale odezvy se mi nedostává. Náhle sebou oba trhneme, když uslyšíme tlumený, slizký hlas: "Bille, zlatíčko, kde jsi?"
"Bille, nemusíš za ním jít. Pomůžu ti."

Bill:
"Ne. Nepomůžeš. Musím za ním jít," zavrtím hlavou. Tiše si povzdechnu. Unavuje mě se přetvařovat, hlavně před... Ani nevím, jak se jmenuje. Prostě před tím klukem, co mi půjčil svoje oblečení. On stejně ví, že lžu o svých citech, i když jsem to nepřiznal.
"Bille, tak kde jsi?" Wolfgangův hlas je slyšet pořád blíž.
"Tady jsem," ohlásím se, načež se Wolf objeví těsně přede mnou.
"Co tu děláš?" zeptá se a udiveně si mě prohlíží.
"Nic. Jen, jak mi tady, ehm... " zakoktám se a očima zabloudím k copánkatému klukovi.
"Tom," zašeptá skoro neslyšně, ale já porozumím.
"... Tom polil oblečení, tak mi půjčil svoje věci," usměju se.
"Aha," pokývá Wolf hlavou. Možná mi nevěří.
"Tak se přichystej, pojedeme domů. Za chvilku, ať jsi tam," řekne a potom odejde. Zůstanu tu s Tomem opět sám.

Tom:
"Co se stane, až přijdeš domů? Bude tě osahávat těma svýma odpornýma rukama a svádět tě kyselým pohledem? Už se nemůžeš dočkat, že?" snažím se ho siloumocí odradit. Sám se musím při té představě trochu otřást. Fuj.
"Je mi tě líto," prohodím a jdu do místnosti, kde se před tím Bill převlékal.
"Jestli si to přece jen rozmyslíš, víš, kde mě najdeš. Popřemýšlej o tom," černovlásek se mi zadívá do očí, když kráčím pryč. Udělám jen pár kroků, otevřu dveře a zavřu za sebou. Je to jako v jakési telenovele, anebo co.
"Nezajímá mě, co s ním bude... Nezajímá," snažím se přesvědčit sám sebe. Jindy se mi to daří, ale v této situaci ne. Ale sakra proč? Z mích myšlenek mě vyvede volání mého jména zpoza dveří. Postavím se a nesměle otevřu. "Ano?"

Bill:
Na tomhle všem mě úplně nejvíc štve jedna jediná věc. A to, že Tom má pravdu. Má pravdu úplně ve všem. Ale jsem moc hrdý na to, abych to přiznal. Raději budu trpět, než abych uznal, že všechno, co řekl je pravda. Dost mě zaskočilo, že mi nabídl pomoc. Netuším, co tím myslel, ale nechci to řešit. Teď hlavně potřebuju, aby mi dal moje věci a já mohl jít. Wolfgang nesnáší, když přijdu pozdě.
"Tome!" zakřičím na něj. Bylo to trochu hlasitější, ale aspoň bude vědět, že je to akutní.
"Ano?" zeptá se a otevře dveře.
"Potřebuju svoje věci, které jsi mi stihl za večer tak krásně polít," řeknu sarkasticky.
"No jo. Vydrž moment!" řekne a zmizí ve "svém" malém pokoji. Vzápětí je ale zpátky a podává mi moje oblečení.
"A tohle si můžu nechat?" zeptám se a zatahám za obrovské triko, které na mě visí, jak nějaká plachta.

Tom:
"Potřebuju svoje věci, které jsi mi stihl za večer tak krásně polít," řekl sarkasticky. Aha... Jen tohle? Malý plamínek naděje, který jsem v sobě měl, teď docela zhasl, jako by ho sfoukl silný hurikán. "No jo. Vydrž moment!" otočím se a zklamaný mu skládám věci z radiátoru. Nechci ho nechat dlouho čekat, tak si se svojí prací trochu pohnu. Vrátím se zpět ke dveřím a bez jediného slova mu je podám.
"A tohle si můžu nechat?" zeptá se mě bez identifikovatelného tónu v hlase. Mám ho snad svlíknout? Jasně... A ten starý blbec s blonďatou polopleškou mě zabije. Nad touto myšlenkou se musím pro sebe pousmát.
"No, ehm... můžeš."
Půjdu domů v obleku. Co už.
"Co se tak usmíváš?" nechápavě se mě zeptá, když můj úsměv stále výrazně neopadává.
"Lidi se usmívají, když jsou šťastní. Ty to ale neznáš, co?" rýpnu si do něho. Ještě stále se to pokouším zachránit. Mám ho snad prosit, aby s ním nešel?

Bill:
"A ty jsi šťastný, když tady děláš takovou podřadnou práci, jako je roznášení šampaňského?" vrátím mu jeho poznámku a ušklíbnu se. Připadá mi, že jaksi soutěžíme v tom, kdo koho víc urazí. Ve výsledku nás to asi mrzí oba dva, ale to neřešíme.
"Navíc, jak jsem říkal. Já šťastný jsem, na rozdíl od tebe," syknu a otočím se. Už se s ním nechci bavit. Nevím, o co se tu snaží, ale tímhle si mě nezíská. Pokud si mě vůbec získat chce. I když nevím proč by měl. Též nevím, proč mi na tom tak záleží. Začínám být nějaký divný.
Rázně vykročím do velké haly a už si ho nevšímám. Stejně jsme oba věděli, že odejdu, tak nač to protahovat.
"Už jsem myslel, že za tebou budu muset znova jít," řekne Wolf podrážděně, když k němu konečně dorazím. Lehce protočím oči, ale tak, aby to neviděl. Nesnáší, když tohle dělám. Vlastně, když se tak zamyslím, nesnáší na mě spoustu věcí. Ovšem je taky spousta věcí, které na mě miluje.
"Tak jdeme?" zeptám se mírně otráveným tónem.
"Samozřejmě," přikývne a chytne mě za ruku. Vede mě ke vchodovým dveřím, kde stojí náš dnešní hostitel.
"Doufám, že se vám večer líbil a opět se brzy shledáme. A Bille, ještě jednou se omlouvám, za to nedopatření," rozloučí se s námi a ještě se omlouvá. Jen zavrtím hlavou a usměju se, jako že se nic nestalo. Ještě než projdu velkými vchodovými dveřmi, ohlédnu se za sebe. Na druhém konci stojí Tom a upřeně mě sleduje. Přijde mi, jako by mě očima prosil, abych s Wolfem neodcházel. Ale já mu vyhovět nemůžu.

Tom:
"Navíc jak sem říkal, já šťastný jsem, na rozdíl od tebe," ironicky se pousměju. Nejsem šťastný, to ne. Ale on je na tom hůř, než já, tím jsem si celkem jistý. Kašlu na něj. Nechám ho odejít...

V místnosti jsem celkem sám. Přemýšlím. Co asi budou dělat, až přijdou domů? Vrhne se ten parchant na něho dřív, než vůbec stihnou pořádně vystoupit z auta? Fuj... už jen ta představa. Z myšlení mě vytrhne důvod, proč jsem tu. Musím jít přece roznášet šampaňské. Skvělé. Jdu do kuchyně, kde vezmu nový podnos. Nevím, kde zůstal ten před tím. Nejspíš ještě někde na zemi v hale. Otevřu novou láhev a vezmu čisté pohárky. Naliju do všech stejné množství. Pozoruji, jak ty šumivé bublinky vesele poskakují na hladině . Aspoň někdo je veselý. I když jen bublinky... Vezmu ze stolu tácek s pohárky a směle kráčím do haly. Ještě, než projdu dveřmi, nahodím falešný úsměv. Pohledem hledám člověka, který má prázdné ruce. Oči mi však spočinou na odcházejícím Billovi. Podívá se na mě. Naše bodavé pohledy se na zlomek sekundy střetnou.

Bill:
"Sakra, Bille, co je dneska s tebou?" z toho transu mě probudí až Wolfgangův podrážděný hlas. Konečně se začnu soustředit na cestu, která vede k našemu autu. Tedy vlastně limuzíně. Řidič otevře dveře a my si nastoupíme. Unaveně dosednu na měkké sametové sedadlo a hlavu zakloním dozadu. Moje víčka se sama přivřou a já mám sto chutí usnout. Jenže nemůžu. Pochybuju, že by mě Wolf, jako správný přítel, odnesl v náruči až do postele. Na to se můžu dívat leda tak v přeslazených amerických romanťácích. Ve skutečném světě nic takového hledat nemůžu.
Snažím se vypnout, ale nejde mi to. Do mysli se mi stále vkrádá jedna jediná osoba. Pořád vidím před očima jeho tvář. Jeho hnědé oči, růžové rty a černé copánky, co se mu vlní až na záda. Zavrtím hlavou, ale stále nemůžu dostat jeho obraz z mojí hlavy.
Najednou ucítím, jak se sedadlo vedle mě zhoupne pod tíhou někoho druhého. Bohužel vím koho. Jeho ruka mi vjede pod Tomovo volné tričko a začne mě hladit na bříšku. Nakloní se těsně k mému uchu a lehce mi přejede rty po ušním lalůčku.
"Cesta bude ještě dlouhá. Co si ji trochu zpříjemnit?" zašeptá a já mám sto chutí odtáhnout se a vlepit mu facku.

Tom:
Chci jít domů. Chci jít tak strašně zoufale domů. Namísto toho se tu musím přetvařovat s protáhlým úsměvem. Lidem to i tak podle mně přijde směšné. Kdo by se takto usmíval při roznášení šampaňského lidem takovéto úrovně?
"Tome..." zavolá na mě vedoucí.
"Co, co je?" udiveně na něj zamrkám, protože jsem si ho vůbec nevšímal. Myšlenkami jsem celkem jinde, ne na tomto trapném večírku.
"Nedělej ze sebe šaška. Je to příliš umělé. Zkus víc přirozený úsměv... A prosím tě, sleť už s těch oblak a přenes se do reality."
Měl pravdu. Musím už přestat myslet na všecko ostatní. Ne. Musím jít okamžitě domů.
"Pane, udělalo se mi jaksi nevolno," v podstatě mluvím pravdu. Je mi zle už od té doby, co jsem přišel.
"Je to až tak zlé?" nevypadá ale, že mě chce dvakrát pustit domů.
"No, když budu mít štěstí, možná tu nikoho nepozvracím," toto znělo celkem dobře na propuštění odsud.
"No, ještě to by mi tak chybělo. Dobře Tome, běž se převléct a jdi radši domů. Hosté už stejně pomalu odcházejí. "
Uff... to se mi teda ulevilo.
"Děkuju. Na shledanou," odejdu tak rychle, jak se jen dá. Vejdu do "pokoje", že se dojdu převléct, ale do čeho vlastně? Bill mi vzal všechny věci. Och Bože. Budu muset jít domů v tom hnusném obleku.

Bill:
"Wolfe, nechceš počkat, až budeme doma? A hlavně, až budeme sami?" řeknu přiškrceným hlasem a kývnu směrem k přepážce, která nás dělí od řidiče. Snažím se nedávat jakkoli najevo své znechucení, ale jde to těžko.
"To ale nevydržím," šeptne znovu a začne na můj krk pokládat vlhké polibky. Nevím, co se se mnou děje. Nikdy mi to až tak nevadilo, ale teď, když mi Tom připomněl všechno, na co se snažím celou dobu, co jsem s Wolfem, zapomenout, mi to přijde extrémně nechutné. Tom měl vážně pravdu. Mnohem radši bych teď byl s nějakým pěkným mladým klukem.
"Já to myslím vážně. Počkej prosím tě, až budeme doma a já ti to pak všechno vynahradím. Slibuju," chtě nechtě se musím zavázat k tomu, co jsem teď řekl. Wolf se na mě chvilku trochu naštvaně dívá, ale potom mě pustí a odtáhne se.
"Fajn," přikývne. Neslyšně si oddychnu, ale ne na dlouho. Vzápětí si totiž uvědomím, že když mu něco nechci dát hned, vezme si to potom, ale s docela velkými bonusy navíc. No, už teď se mám na co těšit. Určitě si zase pěkných pár dní nesednu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

One night that change everything |TWC|

Klik :-) 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama