One night that changes everything 2.

13. dubna 2013 v 18:23 | Christine |  One night that changes everything |TWC|

Autor: Diana



Bill:

"Nic, jen jsem se tak díval," usměju se, když se od něj konečně odtrhnu. Mám nutkání otřít si rty, ale to nemůžu v žádném případě udělat.
"Miluju tě Bille," řekne a vlepí mi další pusu na tvář. Neznatelně se ošiju.
"I já tebe," odpovím s křečovitým úsměvem. Naštěstí přijde někdo, koho Wolfgang nejspíš zná a tak na chvíli přestane s olizováním mě.
"Půjdu se tu porozhlédnout, ano?" oznámím mu a snažím se vymanit z jeho objetí.


"Dobře, ale neztrať se mi, hm?" mrkne na mě a konečně mě pustí. Úlevně si odychnu a pomalu procházím mezi hosty. S některými se zdravím, jiným se představím nebo naopak oni mě. Dojdu až k obrovskému vánočnímu stromku, který tu stojí skoro bez povšimnutí ostatních lidí. Zadívám se na něj a pomalu ustupuju dál od něj, abych ho viděl celý, ovšem neuvědomím si, že za mnou mohou být lidé. Zrovna se otočím, že půjdu dál, ale najednou do někoho narazím. A není to nikdo jiný, než ten copánkatý kluk. Samozřejmě nese v ruce tác plný skleniček se šampaňským a než stačím jakkoliv zareagovat, mám celý tekutý obsah na svém novém saku od Armaniho.
"Proboha. Om-omlouvám se, já...já..." začne koktat, ale mě se zmocní vztek.
"Bože, ty seš takovej idiot!" zařvu na celou halu. Všichni ztichnou a pohledy upřou na mě a toho kluka. "Tos jako nemohl dávat pozor?! Je to úplně nový model od Armaniho! Zaplatil jsem za to sako dvacet tisíc euro!" vyštěknu na něj.

Tom:
Znechuceně sleduji svět okolo sebe. Jak se na takovémto nudném večírku můžou ty lidi bavit? Je to přece absurdní. Hraje tu primitivní prominentní klavírní hudba. Nesnáším tuhle hudbu. Už jen z principu, že ji hrají tady. Zadívám se na jeden pár. Jediný, který od sebe dělí maximálně pár let. Vypadají, že se doopravdy milují. Dokonce se ani nejeví tak, jako většina těch snobů. Na podnose mám už jen pár pohárů, a proto usoudím, že je třeba doplnit zásoby. V momentě, kdy se pohnu, do mně narazí ten černovlasý chlapec. Všechno zbylé šampaňské se na něj vylije a udělá na něm nepěkné šmouhy.
"Proboha! Om-omlouvám se, já...já..." začnu se rychle omlouvat, ale v tom šoku jsem to ze sebe nemohl ani dostat. Och Bože. Toto bude parádní problém.
"Bože, ty seš takovej idiot!" křičí na mně přes celou halu. Mám takovou chuť mu vykřičet do tváře, že to není moje vina, on přece nedával pozor! Můžu si to ale dovolit? Nemůžu! Debilní systém! "Tos jako nemohl dávat pozor? Je to úplně nový model od Armaniho! Zaplatil jsem za to sako dvacet tisíc euro!" křičí na mně jako smyslů zbavený. Takže on to kupoval?! No jasně! To si to spíš můžu dovolit já, než on...
"Ty jsi přece nedával pozor!" neudržím to v sobě. Nejsem konfliktní typ, ale tohle mě fakt naštvalo. Tak na mně si bude otvírat pusu a při tom je sám na vině? No ne! Nebudu se podřizovat jen kvůli tomu, že budu mít se šéfem problémy.
"Já?" nevěřícně vytřeští oči. Zjevně nečekal, že si to dovolím. "Co si to ke mně dovoluješ?! Víš, kdo já jsem?!"

Bill:
"Co si to ke mně dovoluješ?! Víš, kdo já jsem?" vyjeknu nevěřícně. Co si o sobě vůbec myslí? Je to jen sluha.
"Ne, to teda nevím," řekne drze. Tím mě úplně dorazí. Cítím, jak rudnu vzteky. V momentě, kdy na něj chci začít ječet se ke nám přižene Wolf a majitel tohohle domu.
"Co se to tu děje?" zeptají se oba najednou.
"Ten hajzl mi polil sako!" postěžuju si.
"Tome, to snad nemyslíš vážně?" křikne na něj muž, který nás vítal, tedy jeho šéf.
"Pane...já se omlouvám, ale..." začne se hájit, ale je přerušen.
"Mlč sakra. Nikdo ti nedovolil mluvit. Tohle je nemyslitelné. Jak si můžeš dovolit tohle k někomu z našich hostů?" křičí na něj. Ani se nesnaží nějak tišit. Všichni přítomní pohoršeně kroutí hlavami nad tím, co ten blbeček způsobil.
"Bille, moc se za to omlouvám, je mi to tak líto. Samozřejmě zaplatím všechny náklady na vyčištění vašeho saka," snaží se ke mně být milý, ale mě je to v tu chvíli putna.
"Radši si pořádně hlídejte zaměstnance. Ať se příště nestane, že někomu z hostů zase něco zničí. Wolfe, jdeme!" zavelím a našpulím rty.
"Ale Bille, jsme tu teprve chvilku," namítne. Projede mnou další vlna vzteku.
"Jako promiň, ale v tomhle..."

Tom:
"Tome! To snad nemyslíš vážně!!!" vykřikl na mně můj nadřízený. No nemyslím! On se polil sám! Počkat, musím zachovat chladnou hlavu. Tome, nerozčiluj se. Tome NEROZČILUJ SE!
"Pane... já... já se omlouvám, ale..." musím to zachránit. Ale jak? Uhm, jasné. Nijak!
"Mlč sakra! Nikdo ti nedovolil mluvit! Tohle je nemyslitelné. Jak si můžeš dovolit tohle k někomu z našich hostů?" no tak toto už se opravdu nedá vydržet. Poslouchal jsem, o čem ti primitivové mluví, neřekl jsem však nic.
"Jako promiň, ale v tomhle..." Bože! Chová se jako namyšlená panička. Na tohle už nemám nervy. Přejdu těch pár metrů, které nás dělí a surově ho chytím za ruku
"Pojď ty egoisto!" táhnu ho za sebou na dobře známé místo. Jsem zvědavý, jak se zatváří. Už teď vypadá dost vystrašeně.
Otevřu dveře od mojí "šatny", zatáhnu ho tam a zamknu dveře.
"Poslouchej mě ty malej hajzlíku. Jestli kvůli tobě přijdu o práci, seš mrtvej. Okamžitě se prevleč do těhle věcí," podám mu svoje civilní věci, "a ty mokré si dej sem." ukážu na radiátor. "Jestli si začneš ztěžovat, uvidíš!" začnu mu vyhrožovat. V jednom kuse vyvaloval nad mými slovy oči. Tato hra na drsného se mi celkem líbí, i když mě to vyjde pořádně draho. Bill... Teď jsem si vzpomněl. Ano! Ten nafoukanec ho oslovil Bill.
Vzal jsem klíče ze dveří a z venku ho zamkl, než stihl cokoliv říct.
"Za 10 minut přijdu!" zakřičím na něj ještě přes dveře a jdu si sednout na schody.

Bill:
Než stihnu doříct větu, ten kluk ke mně najednou přiběhne a surově mě chňapne za ruku.
"Pojď ty egoisto!" táhne mě za sebou neznámo kam. Mám docela strach, co se mnou chce udělat. Měl bych se mu vyškubnout, ale přece to neudělám. Dovede mě k nějakým dveřím, které vzápětí otevře a zatáhne mě dovnitř. Zamkne za sebou.
"Poslouchej mě, ty malej hajzlíku. Jestli kvůli tobě přijdu o práci, jsi mrtvý. Okamžitě se převleč do těhle věcí," vrazí mi do ruky něco, co zdánlivě připomíná oblečení "a ty mokré si dej sem," ukáže na radiátor.
"Jestli si začneš na něco stěžovat, uvidíš!" pohrozí mi. Nedovoluju si ani pípnout, jen na něj zmateně a zároveň vyděšeně koukám. Potom bez jediného slova vezme klíče a zvenku mě zamkne. Zmocňuje se mě panika. Nemám rád malé uzavřené prostory.
"Za deset minut přijdu," slyším ještě jeho tlumený hlas a potom už nic. Jen ticho.
Po pár minutách se konečně vzpamatuju a s nakrčeným nosem si prohlížím ty věci, co mi dal. Nevypadá to nijak znečištěně, ale stejně k nim váhavě přičichnu. S překvapením zjistím, že voní příjemným pánským parfémem. Triko, které svírám v ruce je celé bílé, ale zatraceně velké. Zajímalo by mě, kde tohle vyhrabal. A nebo, že by to bylo jeho? No každopádně ty obrovské kalhoty, které mi málem vypadnou z ruky, si na sebe nevezmu.

Tom:
Otráveně se kouknu na stříbrné hodinky na mojí ruce.
"Ješte 3 minuty," povím si sám pro sebe nahlas. Pokud nebude ten namyšlený teplouš převlečený, pěkně si něco vyslechne. Znova mrknu na hodinky. Vím, že není možné, aby ten čas tak rychle uběhl, ale i tak. "Dvě minuty."
Co dvě minuty? To je jedno. Pár minut ho nezabije. Zvednu se z posledního schodu a směřuji ke dveřím, kde jsem Billa zamkl. Zaklepu. Proč klepu? Není to moje povinnost. Nikdo se neozývá, vložím tedy klíček do zámku a otevřu dveře. Přede mnou stojí černovlasý chlapec v mojich XXL věcech. Usměju se. Je to celkem komické. No, to je asi poprvé, co jsem se dnes dobrovolně usmál.

Bill:
Hodnou chvíli mi trvá, než se do těch XXL hadrů nasoukám. Ty kalhoty si nakonec taky vezmu. Přece jen, ty moje byly taky dost mokré. Najednou se ozve klepání a hned na to se otevřou dveře, ve kterých stojí ten kluk. Jakmile mě uvidí, zasměje se.
"Co je tady sakra k smíchu?" zeptám se nevrle a ruce si založím v bok.
"Ale nic. Já jen, že v tomhle vypadáš docela komicky," řekne a znovu se zasměje. Hodím po něm vražedným pohledem. Uraženě vystrčím bradu nahoru a odkráčím pryč. Slyším, jak jde hned za mnou.

Tom:
"Ehm ehm.." upoutám na sebe pozornost. Bill se jen ohlédne.
"Co je?" hodí po mně nahněvaným pohledem. Vážně bych teď nechtěl být na jeho místě. Kdyby mně někdo nacpal do takových úzkých věciček, jaké nosí on, též by mi to nebylo jedno.
"Nic. Já jen že... být tebou, takto bych tam nešel..." mírně, ale výsměšně se zasměju.
"Moje překrásné oblečení ti moc nesluší," můj ironický smích protáhnu do širokého úsměvu. Ano, opět pravého. Podívám se mu do očí, vypadá to, že opravdu začal nad mými slovy přemýšlet.
"Jasně, děkuju," nedá na moje slova, ale namísto toho udělá jeden nesmělý krok dopředu. Napadne mě... Zeptám se ho na to? Odpoví mi, anebo mě pošle do patřičných míst?
"Bille?" zvolám jeho jméno. Překvapeně se otočí.
"Ty znáš moje jméno?" zaujatě se vyptává. Pozdvihne jedno obočí. Uf, to je zvědavosti.
"No... znám. Slyšel jsem, jak tě ten..." chtěl jsem říct nadávku, ale zdržel jsem se komentáře "...no, jak tě oslovil jménem," zmučeně si povzdychne.
"Miluješ ho?" vypadne ze mně. I tak si myslím, že tu bude opěvovat, jak toho slizáka strašně miluje...


Bill:
Udiveně se na něj podívám. Co to je za otázky toto?
"No promiň, ale to je snad moje věc ne?" zakaboním se. Nelíbí se mi, jak se mnou ten kluk mluví a už vůbec ne, že mi člověk, jako je on, tyká. Ovšem nejspíš s tím nic neudělám. On se mi normálně vysmívá do obličeje.
"No... to sice jo," zauvažuje "ale zeptat se přece můžu ne? Navíc, zamilovaní lidé to přeci dávají najevo, no ne?"
Tak teď mě dostal. Ale co jsem mu měl říct? Že se na Wolfganga nemůžu ani podívat? Že mi přijde nechutnej? Že k němu nic necítím?
"Fajn. Samozřejmě, že ho miluju," vyprsknu. Začíná mě štvát těma svýma otázkama.

Tom:
Jasně. Miluje ho. Asi jako krtek beton, anebo já tuhle práci.
"Proč lžeš sám sobě? Vidím to na tobě," víc na něj naléhám, aby mi pověděl pravdu. Chci to slyšet z jeho úst. Proč to chci? Já nevím... Opravdu nevím, beru to jako osobní výzvu.
"Já? Já nelžu sám sobě! Co to meleš?" odfrkne si, jako že jsem tu za největšího blbce. Nevím, asi si to neuvědomuje, ale tímhle právě dělá blbce sám ze sebe.
"Ne, Bille. Kolik ti je?" zeptám se ho. Chci ho přesvědčit, aby to netajil.
"Dvacet jedna. Na co ti to prosím tě je?" protočí oči a zhoupne rovnováhu z jedné nohy na druhou. "No tak vidíš. Kolik je tomu slizákovi?" Bill se při tom slově trošku rozechvěje. Chce to zakrýt, ale já to vidím. Každý by to viděl.
"Šedesát sedm." neodváží se mi ani podívat do očí.
"Vidíš? Mohl by to být tvůj děda! Proč s ním ztrácíš čas? Co čas. Proč ztrácíš úctu sám k sobě?" snažím se mu promluvit do duše. Otázka je. Proč to vlastně dělám? Mám zapotřebí hádat se s tím frackem? No nemám. Nechápu sám sebe.
"O co ti vlastně jde?" vyštěkne po mně a rozhodí rukama.

Bill:
"O co ti vlastně jde?" rozhodím rukama. Jsem fakt nehorázně vytočenej. Nechápu, co se vůbec do mě plete. A taky nechápu, proč ho tak štve, že jsem s Wolfem. Ale hlavně nechápu, proč tu s ním teď jsem, oblečenej v jeho hadrech a odpovídám na jeho debilní otázky.
"Mě jde jenom o to, Bille, abych ti ukázal, že ty s ním nemáš nic společnýho. Vždyť ty máš mnohem na víc, než na tohohle starce. Jasně, seš gay, to jsem poznal. Ale můžeš si přece najít nějakého hezkého kluka v tvým věku. Na co se zahazuješ s ním?"
Celou dobu, co mluvím, mi upřeně hledí do očí. A já mu pohled opětuji. Je ticho. Nevím co říct a on mi nechává čas na to, abych se mohl vyjádřit.
"Já ho miluju," řeknu tiše a sklopím pohled. Nechci o tomhle lhát, ale musím. Bohužel. Nikdy jsem Wolfa nemiloval. Přiznávám se k tomu, že jsem s ním jenom pro peníze. Jenom proto, že u něj mám luxus a pohodlí. Nemusím makat, nemusím se o nic starat, nemusím řešit každodenní problémy "obyčejných" lidí. Stačí jen říkat, jak ho miluju a občas mu poskytnout nějaké to sexuální uspokojení. Je to tak lehké.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

One night that change everything |TWC|

Klik :-) 100% (8)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama