Herz nicht vergisst (Část třetí)

20. dubna 2013 v 18:51 | Christine |  Herz nicht vergisst

Autor: Christine
Část třetí: Bude všechno jako dřív?

Chci poděkovat všem, co povídku četli. Udělali jste mi svými komentáři a klikáním na anketu radost. :-) Moc to pro mně znamená a doufám, že se setkáme společně u další povídky :-) Christine :-)



Tom jenom nevěřícně zíral, co se právě událo před jeho očima. Bylo to… nečekané a naprosto zarážející. Bill vždycky upřednostňoval Claire, dokonce i před zvukovkou zkouškou. Nikdo mu to za zlé neměl, ale tohle vážně bylo… divné.
"Bille, co…"
"Nemluv na mě, Tome, buď tak hodný," zavrčel tmavovlásek a díval se na strop.
"Panebože… Jenom ses vzbudil a už jsi nepříjemný," zavrčel Tom, i když měl mít správně radost, že Bill se probral z toho ošklivého kómatu, ale ne… Něco bylo špatně. Tušil to, cítil.
Tomovo tmavovlasé dvojče se na něho podívalo a na rtech se mu rozlil neznatelný úsměv. "Myslím, že bude hůř, bráško…"


"Doufám, že ne," zašeptal Tom, protože se bál toho, že by to nemuseli unést.
Do pokoje vtrhl lékař, brýle měl posazené nakřivo na nose a při pohledu na Billa jenom překvapeně zamrkal. Zjevně ani on nečekal, že bude Bill najednou vzhůru…
Zrzečka se chvěla zimou, jak stála na střeše nemocnice a kolem ní se proháněl. Nemohla tomu uvěřit. Bill ji od sebe vyhodil. Jak to? Vždyť byla u něho celou dobu a nic neudělala proti němu… Její pocity byly naprosto strašné. Ostatně co čekala. Vždyť byl naprosto mimo… Po dlouhých večerech, kdy poslouchala monotónní pípání přístrojů, se pohroužila do knížek z neurologie a snažila se tomu porozumět. Nikam to nevedlo. Protože skoro všechno bylo latinsky, ale Claire měla pocit, že to pro ni bude snesitelnější.
Nebylo. Na tváři ucítila slzu, která jí stékala a z počátku byla horká, následně chladla. Rozpustile ji setřela a povzdechla si. Myšlenky se jí ubíraly směrem, co bude dělat. Vždyť… byli skoro nerozlučnou dvojicí, myslela si, že budou spolu vždycky a napořád, ale…
"Claire?" ozval se Tomův hlas.
"Co?" zašeptala zlomeným hlasem a podívala se na něho přes rameno.
"On to tak nemyslí."
"To je jedno, jak je na tom?" zeptala se, jako by bylo automatické, aby u něho byl lékař.
"Kupodivu se má dobře. Doktor tvrdí, že je záhadou, že se probudil."
Oběma rukama si utřela slzy a podívala se na dvojče její lásky, ale v tom okamžiku to byla i trýzeň. Tom rozevřel náruč a přitáhl si ji k sobě. "Já vážně nevím, co bych ti měl říct," zašeptal a hladil ji konejšivě po zádech.
"Sama nevím… Kdy půjde domů?"
"Za tři dny."
"Bojím se… Nechce mě u sebe… Já vážně nevím, jak se s tím dokážu vypořádat," svěřila se a znovu se zachvěla pod náporem větru, který udeřil.
"Není se čeho bát… Bude to dobré. Je jenom zmatený z toho, co se stalo, když byl mimo… Miluje tě," řekl a sám o svých slovech pochyboval.
"Kéž by…"
Jakmile se i za doktorem zavřely dveře, Bill se uvolnil a uklidnil. Pamatoval si všechno, co slyšel a viděl, když byl v temnotě a následně i mimo ni. Bylo to… Když viděl, jakou měli obavu vepsanou ve tvářích, tak se ani nenamáhal, aby na ně byl milý. Oni s ním zacházeli jako by byl mrtvý. Nebo ne? Byl zmatný a pochyboval o tom, že by to spravilo jedno sezení u psychologa, aby se vyrovnal sám se sebou. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a podrážděná nálada se mu vrátila.
"Co je?"
Do pokoje vešla Claire. Srdce se mu rozeběhlo, ale myšlenky už ne… Netušil, kde se stala chyba.
"Co chceš?" zavrčel.
"Já… jdu si jenom pro věci," zašeptala a málem se přerazila, když šla ke křeslu.
Billa dopalovala její tichost, plachost. Měl pocit, že na ni začne každou chvíli řvát, jenom aby jí ukázal, že není mrtvý a může se chovat normálně.
"Hm… My… bydlíme spolu, že jo?" ujišťoval se, protože si nebyl jistý, jestli tomu tak je.
Přikývla a podívala se na něho. Její oči byly nasycené bolestí, jak se k ní choval. Jenomže on k ní nic necítil, jako by byla jen jeho kamarádkou.
"Chmpf… no… asi tě nepřekvapí, když tě požádám, aby ses ode mě odstěhovala, že?" zeptal se a Claiřino obočí se stáhlo do téměř bolestné grimasy.
"Jasně… Žádný problém," zalapala po dechu a polkla, dvakrát, jakoby se musela vyrovnávat s hodně tíživou situací, což ostatně pro ni právě tahle byla.
"Díky," zabručel a lehl si pohodlně na postel.
"Ehm… Bille?"
"CO?" vyjel po ní jako buldok.
"Nic… Já jen že jsem ráda, že ses probudil," zašeptala a jemu bylo pod tím doznáním naprosto zle.
Nechtěl to poslouchat, vážně nechtěl. Cítil se… jako by od něho každý něco čekal, jenomže on sám netušil, co by to mohlo být.
"Jo fajn… víš co, nechala bys mě chvíli spát, jsem strašně unavený," zamumlal a lehl si k ní zády.
Tušil, kdy přikývla. Zavřel oči a cítil slzy, kterého pálily v očích. Podivný tlak na hrudníku ho bolel… Všechno bylo zmatené a naprosto zvláštní. Bylo mu, jako by Claire od sebe odřízl… Ale myslel si, že bude cítit úlevu, namísto toho cítil prázdnotu…
Po půl roce
Šedé oči se vpíjely do těch hnědých. Do očí, které milovala a dala by za ně i ruku do ohně. Do tmavých čokoládových tůní, které ji ve snu budily. Milovala, když se probouzela a viděla, jak se na ni dívají. Jak byly nasyceny láskou, oddaností… Automaticky, nebo za to možná mohla asociace, se jí vybavily měkké rty, jak se tiskly k jejím, když ji budil… jenomže s majitelem těchto hnědých očí to nemělo co dočinění. On nebyl tím, kdo v ní ty pocity vyvolával. On nebyl Bill.
"Claire, já potřebuju tvoji pomoc," vydechl a pohladil ji po ruce, kterou držela hrneček s horkým brusinkovým čajem.
Ucukla, jako by jí byl ten dotek nepříjemný. Pravdou však bylo, že se až moc podobal doteku jeho bratra.
"Já ti ale nemůžu pomoc," zašeptala a uhnula pohledem, jelikož se jí oči začaly zalévat slzami.
"Claire… Já jsem zoufalý. Kdybych mohl, tak si před tebou kleknu na kolena, ale to by se po nás lidi dívali," prosil a hlas se mu chvěl, jakoby ani pro něho nebylo jednoduché o tom mluvit.
Claire se cítila, že je zahnána do úzkých. Kousla se do rtu a po chvíli se pohledem vrátila k Tomovi. "Co vlastně ode mě chceš?"
"Pomoc mi s ním. On nezpívá. O muziku, kapelu se nezajímá… Prostě nic ho nebaví. Jenom snad…" odmlčel se a pohledem uhnul.
"To je dobré, řekni to," vybídla ho a v duchu se připravovala na to, co bude následovat.
Mladík s rasta copánky přikývl. "No… on poslední dobou se chová jako já… Je to deprimující, když ho vidíš, jak používá stejné balící techniky… všechno… já… nevím."
Nevěřila vlastním uším. Bill, který bratrovo chování neschvaloval, se najednou začal chovat jako on?
"Co…co dělá?"
"Vážně to chceš vědět?" zeptal se a Claire přistihla sebe sama, jak přikývla.
"Vodí si je domů, do postele. Je mu to naprosto jedno… nedivil bych se, kdyby jel i v nějakém svinstvu," přiznal se Tom a rozechvělou rukou si přejel po čele, které měl pokryté filmem studeného potu.
"Měl chodit přeci na terapie," podivila se a rozhodila rukama.
"Byl tam. Dvakrát, než… tu terapeutku," odmlčel se, protože to bylo více než jasné.
Claire si s těžkým srdcem uvědomila, že Bill není takový, jak si ho pamatovala. Není tím, koho milovala, ale přesto ji k němu něco táhlo…
Bylo to jedno ráno z těch předchozích, které ho dopalovalo, naprosto vysávalo a unavovalo. Přetočil se na posteli a uviděl tmavé vlasy dívky, která ještě tvrdě spala. Zamračil se, protože přeci jenom tam měl ležet někdo jiný, nebo že by se jeho dívka obarvila? Mozek mu však nabídl rekapitulaci včerejší noci… V ten moment byla myšlenka dívce, kterou už dlouhou dobu neviděl… Okamžitě mu v mysli začaly naskakovat prožitky z minulé noci, jak vystřídali bezpočet poloh a jak jeho ego stále rostlo, když jeho…ehm…jakže se jmenuje? To je jedno, nezáleží na tom. Návštěva dosahovala vrcholu. Z jeho myšlenek ho vyrušilo tiché zaklepání na dveře.
"Co je?" zavrčel a zvedal se z postele, aby si mohl nasadit boxerky a pak sebou znovu plácl do postele, přičemž si neodpustil plácnout tmavovlásku po zadečku, až vykřikla a pak zabručela.
Dveře se otevřely a do pokoje vešla ona. Jeho… bývalá přítelkyně. Šedé oči měla vytřeštěné, jako by ho spatřila ve chvíli, když pojídal svého bratra zaživa… Po chvíli si uvědomil, že se nedívá na něho, ale na dívku, která se spokojeně rozvalovala v posteli. Vždy v zrzeččině přítomnosti cítil slabost. Odkašlal si, aby na sebe stáhl pozornost, ale dočkal se jenom jejího zlomeného pohledu.
"Co chceš?" zavrčel na ni.
"Chci s tebou mluvit," zašeptala a mermomocí se snažila nedívat na tmavovlásku.
"Hm… mluv."
"Nešlo by to v nějakém soukromí?" zeptala se tiše.
Bill zatřásl skoro až hrubě s dívkou na posteli a pak ji nevybíravě poslal pryč. Zvedla se z postele, tak jak byla stvořena a zavřela se v koupelně. Claire si po jejím odchodu viditelně oddychla.
"Mluv," vybídl ji znovu a jeho hlas postrádal onu ošklivou notu.
"Co to děláš?"
Zatvářil se zmateně a poškrábal se ve vlasech. "Myslíš jako to s tou holkou?"
Zavrtěla hlavou. "Myslím celkově."
"Co se ti na tom nelíbí?"
"Všechno!" vykřikla, až ji z toho rozbolely hlasivky.
Bill vystartoval z postele jako závodník při výstřelu z pistole. Hrubě natiskl Claire zády ke zdi a ošklivě se na ni mračil. Zvedl ruku, kterou jí nijak nedusil, a namířil na ni dlouhý ukazováček.
"Kdo si myslíš, že jsi, abys mě mohla peskovat jako malého kluka?"
"Chci ti jenom pomoc."
"Pomoc? Jste snad všichni padlí na hlavu? Vy potřebujete pomoc. Ne já," vykřikl a začal k ní vztahovat dlaň, jako by ji chtěl uhodit.
Claire se přikrčila a naštvaně se na něho zadívala. Jako by se v ní probudil vztek, že ji odkopl, byť ona by při něm stála.
"Tak poslouchej, ty jeden arogantní hulváte! Uvědom si, jak se chováš! Tohle nejsi ty! Chápeš?" křičela na něho a ani v nejvypjatější chvíli nebyla sprostá.
"Co bych měl chápat? Řekni mi, byla jsi v klinické smrti? Nebyla, ty nevíš, jaké to tam bylo!" vykřikl a v ten moment by si nejraději ukousl jazyk, protože prozradil příliš mnoho.
Ostatně tohle neřekl své psychoterapeutce, protože měl hlavně problém s tím, aby mu byla po vůli a zároveň i s faktem, protože nechtěl o tom mluvit. A to byl právě kámen úrazu. Bill se chtěl změnit, proto dělal všechno, jako jeho starší dvojče. Chtěl mít pocit, že dokáže přebít vzpomínky na tu temnotu jinými, které by byly příjemnější… Nedařilo se to. V noci se budil zpocený s panickým výrazem v očích a hledal Claire. Za Tomem jít nemohl, protože on nebyl tím, koho slyšel a kdo ho vyvedl na světlo.
Zrzečka moc dobře poznala, co se mu honí hlavou. Vztáhla ruku a pohladila ho po tváři, která se zdála daleko starší, než si pamatovala.
"Bille," zašeptala a donutila ho, aby se jí podíval do očí.
Na krátký okamžik bylo všechno při starém. Tak to chtěla, přála si to. Nevědomky se naklonila dopředu, s očima přišpendlenýma do jeho a políbila ho… Po těch šesti měsících odloučení jí to přišlo správné. Očekávala Billovu reakci, ať už měla být jakákoli. I kdyby měla dostat facku, že by si prokousla spodní ret, souhlasila by s tím. Jenomže jeho reakce ji naprosto překvapila, když ji políbil tak hluboce, až se jí nedostávalo dechu. Pustil zajatecké držení jejího těla a nahradil jej držením, aby ji nikdy nemusel pustit. Jedině tohle bylo správné. Oni dva. Omámenými smysly si uvědomovala, že jí nese do postele, kde byl před chvílí s tou… Kouzlo okamžiku se vytratilo.
"Pusť mě," zašeptala a bezděky se prohnula, když jí přitiskl rty na krk.
"Nemůžu," vyhekl zoufale a byl na pokraji pláče.
"Bille, nech toho. Nebudu s tebou v posteli, kde jsi ležel s tou… prostitutkou," zlobila se a odtrhla ho od sebe. Zapomněla opomenout fakt, že toužila po jeho blízkosti, jako by se tím něco spravilo.
Pustil ji a zrzečka se od něho odsunula a posadila se na kraj postele, znechuceně odhodila kalhotky, které našla pod nohou.
"Claire," zašeptal a pohladil ji po zádech.
"Už víš, jak se jmenuju?" zeptala se jízlivě s notnou dávkou ironie.
Podívala se na něho přes rameno a viděla, jak ji sleduje štěněčím pohledem. Vydechla a rozhodla se, že nebude na něho tak příkrá.
"Vždycky jsem to věděl…"
"Proč nezpíváš?"
"Nejde mi to, nemám inspiraci."
"Vždycky jsi ji měl."
"Po tom, co jsem se probudil, odešla spolu s tebou."
Dobře, netušila, co by na to měla odpovědět, aby si zachovala neutrální postoj, když už ho před okamžikem líbala. Jenomže on líbal ji…
"Sám jsi mě vyhodil," poznamenala jako by se nechumelilo.
"Já vím."
"Proč?" zeptala se, a když neodpovídal, podívala se na něho.
"Neptej se mě na to," povzdechl si.
"Tak začni chodit na terapii, začni zpívat. Vrať se do normálního života. Přestaň s těmihle nesmysly."
Zdálo se, jako by o jejích slovech přemýšlel a nakonec souhlasil, že bude chodit dál na terapie a přestane dělat to, co před nehodou. Claire se užuž chystala k odchodu a Bill ji překvapil svým dotazem.
"Budeš u toho se mnou?"
Nejtěžší bylo pro Claire odpovědět. "Ne, zvládneš to sám."
S těmito slovy odešla. A sesypala se v momentě, kdy překročila práh od bytu, v němž bydlela se svými rodiči. Chtěla být tím správným pro Billa a být u něho ve chvíli, kdy se bude vracet, ale on ji odehnal od sebe. Teď se musel snažit on, pokud se chtěl vrátit do svého původního života…
Bylo to neskutečně dlouhé, pomyslel si Tom, když se podíval na svého bratra, jak sedí na pohovce a dívá se do telefonu a čeká na zprávu od Claire, která se mu neozvala už dlouhé dva měsíce. Za tu dobu se Bill naprosto změnil. První věc, co udělal, kdy Claire odešla, vyhodil tu dívku, kterou měl v koupelně z domu, spálil povlečení, postel věnoval do charity a pořídil si novou. Ještě téhož dne si zašel k Natálii, aby mu udělala s vlasy zázrak. Jeho zázrak spočíval v zesvětlení a prodloužení. Choval se jako by neblbnul posledního půl roku, což bylo opravdu zvláštní. Od následujícího dne začal chodit na terapii a choval se jako před tím, než se stala ta událost.
Tom si povzdechl a předstíral, že přichází z kuchyně se skleničkou v ruce. Posadil se vedle Billa na pohovku a mile se usmál.
"Tak co, jak je?" zeptal se ležérně a překřížil nohy v kotnících.
"Ale… jo jde to," řekl a neodtrhl pohled od mobilu, kde byl na sociální síti.
"Claire se ti ozvala?" zeptal se, i když to bylo jednoznačné, že mu nenapsala. Nemohl se jí divit, opravdu ne.
"Ne, neozvala, ale online je," povzdechl si a raději odložil telefon.
"Ona se ozve" konejšil ho Tom a bylo mu bratra opravdu líto.
"Pochybuju o tom," řekl a zatvářil se tak, že se o tom už bavit nebude.
"Uvidíš, že to dopadne dobře," usmál se na bratra, který mu věnoval mdlý úsměv.
Claire seděla u počítače, jelikož byla sobota a ona nemusela do práce. Dívala se na Billovo jméno, které mělo u sebe zelenou tečku, byl aktivní. Tak moc mu toužila napsat, ale netušila, kde by měla začít… Odpojila se a natáhla se po telefonu. V adresáři našla Tomovo číslo a napsala mu zprávu, jak se Bill má. Mohla napsat rovnou tomu, na koho se ptala, ale nemohla to udělat.
Trápí se… Přijď za ním, odjedu k mámě na noc. Vyříkejte si to, třeba se porvěte.
Musela s ním souhlasit, tolik jí chyběl, v mnoha ohledech. Na nic nečekala, sbalila si nejnutnější věci a odcházela k Billovi.
"Bille, jedu k mamce, volala, že potřebuje s něčím pomoc," křičel Tom, zatímco se oblékal a pouštěl zrzečku do domu.
Kývla na něho na pozdrav.
"Mám jet s tebou?" zeptal se jeho mladší bratr.
"Myslím, že budeš mnohem užitečnější tady," zahalekal a než se Bill stačil ohradit, tak vyšel ze dveří.
Claire v předsíni osaměla.
"Co tím myslíš, že budu…- " odmlčel se při pohledu na Claire.
"Ahoj," pozdravila ho plaše.
"Ehm… Co ty… tady děláš?" zeptal se překvapeně a byl rád, že ze sebe vyloudil pár slov.
"Já… přišla jsem za tebou…"
"Proč?"
"Kvůli tobě," řekla pravdivě.
"Kvůli mně?" zeptal se a nemohl se cítit překvapeněji.
Souhlasila s přikývnutím. "Nemůžu být bez tebe, ani vteřinu. Nesoustředím se. Musela jsem si dát v práci volno, protože bych si jinak přidala prsty do fondánu," řekla s náznakem úsměvu a měla zčervenalé tváře.
Pomalu přicházela k němu a na jeho tváři se zračilo překvapení.
"Musíš dávat pozor," nabádal ji, protože mu to přišlo správné a navíc nic jiného nebyl schopný říct.
"Já vím," usmála se na něho a zastavila se před ním
Vztáhla ruku a pohladila ho po tváři. Ihned ji za ruku chytil a pohladil. "Co tu děláš, doopravdy."
"Jsem tady kvůli tobě," zašeptala na něho.
"Kvůli mně?"
"Potřebuješ mě."
Nebyl schopen slova, a když ho políbila, všechno se mu rozplynulo. Osm měsíců, co žili v odloučení, neexistovalo. Vyskočila mu do náruče a Bill ji odnášel do obývacího pokoje, kde se s ní usadil na pohovku. Užívali si přítomnost toho druhého, ale oba to nechtěli, aby to zašlo dál…
"Potřebuješ mě," zamručel Bill Claiřina slova, která byla pravdivá. Skutečně ho potřebovala.
Věnovala mu omámený úsměv. "To je pravda, že tě potřebuju. Bez tebe neumím nějak existovat," povzdechla si a pohladila ho po prodloužených vlasech, které se jí neskutečným způsobem líbily.
"To jsme dva… Claire, neopustíš mě už? Napravil jsem to."
"A řekneš mi důvod, proč jsi mě od sebe odkopl?"
Sklopil oči, jako by se za své chování styděl. "Neříkej tomu tak… Strašně mě to mrzí… Ale… bavil jsem se o tom s terapeutem. Říká, že je to kvůli tomu, že jsem ti nechtěl být vděčný. Nechtěl jsem si to přiznat, že ty jsi mě přivedla zpátky."
Claire se rozplakala. Nevěděla, jestli to bylo vděčností nebo čímkoli dalším. Padla mu kolem krku a do ucha mu šeptala slova lásky a vyznání.
"Taky tě miluju Claire. Nikdy mě od tebe nic nedostane."
"To bych ti radila," usmála se a políbila ho na rty, byť měla slané rty od slz.
Spokojeně zamručel a pohodlně si lehl na pohovku, takže mu Claiřina hlava spočívala na rameni a on ji mohl hladit po zádech.
"Jsem rád, že jsme si to až moc rychle vysvětlili," usmívala se a hladila ho po hrudníku, kde přibylo tetování.
"Vždycky jsme to mezi námi rychle urovnali."
"Máš pravdu…"
"Bille, proč si myslíš, že jsem tě přivedla zpátky?" zeptala se zvědavě a zvedla hlavu, aby se na něho podívala.
"Protože to tak má být… Sentimentálně to je kvůli srdci, které bije pro tebe."
"My heart beats for you," zašeptala Claire anglicky větou, kterou ji naučil.
"Moje taky," řekl potěšeně a pohladil ji po tváři.
"Srdce nezapomíná…"
Billovi se na tváři rozlil obrovský úsměv a zašeptal Claiřina slova: "Srdce nezapomíná."
DOVĚTEK
Příběh Billa a Claire je unikátní, protože jsem s nimi pracovala ve dvou povídkách, které jsou úžasné pro mě. Každá povídka vypovídá o něčem jiném, byť mají stejný název. Claire s Billem jsou šťastní. Mají jeden druhého a na ničem jiném nezáleží.
Bill se po svém probuzení uzavřel do sebe, protože si nechtěl připustit, že by ho mohl probudit také někdo jiný než Tom, s nímž měl opravdu hodně silné pouto.
Myslím si, že jsem napsala hodně a teď je nejvyšší čas postavy nechat jít… In your shadow, I can shine
© Christine Träumer
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Herz nicht vergisst

Klik :-) 100% (3)

Komentáře

1 *Tina* *Tina* | 17. července 2013 v 20:32 | Reagovat

V názve máš chybu :) Herz vergisst nicht

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama