Herz nicht vergisst (Část druhá)

15. dubna 2013 v 19:50 | Christine |  Herz nicht vergisst

Autor: Christine
Část druhá: Čekání a zklamání


Kolik uběhlo minut od chvíle, kdy se dozvěděla, že Bill má rozštíplou lebku a není jisté, jestli není porušené nějaké důležité centrum v mozku. Deset dvacet let? Mohlo by se to zdát, ale bylo to jen dva měsíce, co se to Billovi přihodilo. Za těch nekonečně dlouhých šedesát dní, kdy se zmítala v nejistotě, jestli se probudí či nikoli, zestárla snad nejmíň o deset let… Pod očima se jí udělaly kruhy, které byly opravdu hodně nelichotivé a působily dojmem, že je závislá. Vlasy jí odrůstaly, ale nějak neměla sílu, aby si je nechala dobravit. Do nemocničního pokoje se skoro přestěhovala, společně s Tomem, který to nesl těžce… Stal se z něho pouhý přízrak, který měl jenom jeho podobu, ale rysy se změnily, jak nechtěl jíst…


Za okny svítilo sluníčko a Claire napadla myšlenka, že ten den měl být jejich nejvýznamějším. Měli čtyřleté výročí. Do očí jí vyhrkly horké slzy, které jí stékaly po tvářích. Podívala se na postel, kde Bill ležel. Tmavé vlasy mu odrůstaly od kořínků. Ve tváři měl poklidný výraz. Hrudník se mu pravidelně zdvíhal a zrzečka byla ráda, že dýchá sám… Pípání přístrojů už ani nevnímala, jak tam byla dlouho. Zvedla se z křesla a posadila se k němu na postel. Vzala jeho ruku do své, palcem přejíždějíc po hřbetu.
"Jak ses vyspal?" zeptala se tiše, i když byly v pokoji sami. Tom šel domů a na sezení s terapeutem, kterého jim doporučili lékaři.
Nedostala na svou otázku odpověď, ale na to si dokázala trochu zvyknout. I když byl v umělém spánku, z něhož se ho lékařům nepodařilo probudit. Nikdo nevěděl, co s tím. Vypadalo to, jako by se probudit nechtěl… Zhluboka se nadechla a polkla slzy. Tyhle jednostranné rozhovory byly opravdu nad její síly, ale chtěla s ním mluvit, protože si myslela, že by to mohlo pomoc a mohla by ho probudit. Bláznivě dokonce zkusila i jemný polibek, který měl vzbudit v pohádce každou princeznu z hlubokého spánku. Když se nic nestalo, nesnášela všechny pohádky na světě… Proč to tam vždycky funguje a v normálním světě ne?
"Dneska je náš den… Pamatuješ si na to?" zeptala se a nechala slzy padat po tvářícch, stejně by je nezadržela.
Další nádech jí dodal trochu jistoty. "Pořád si to pamatuju, jako by to bylo včera, když jsi přišel do kavárny. Polila jsem tě tím tvým vanilkovým shakem, který sis objednal. Nikdo nikdy na mě tak nekřičel, jako ty… Prý jsem ti zničila košili, která tě stála dvě stě dolarů… Nepochopila jsem, proč jsi za ní utrácel tolik… Ale líbila se mi. Ten den ti to slušelo. Vlastně pořád jsi vypadal jako bys vystoupil z módního časopisu, i když jsi měl na sobě tepláky," přerušila na chvíli své vyprávění a pohladila ho po vlasech. "Kéž bys mě slyšel… Tolik chci, aby ses probudil…"
Claiřina slova zapůsobila na přístroj monitorující srdeční činnost, jako by udělala něco zakázaného. Rozpípal se a graf tvořil vysoké křivky. Automaticky mu stiskla ruku, aby mu dala najevo, že je u něho. Jako by ona byla tím pravým impulzem. Tom byl určitě pro něho přednější… Jenomže jeho dvojče v místnosti nebylo.
"Lásko, slyšíš mě?" zeptala se zoufalým hlasem a dívala se mu do tváře. Oči pod zavřenými víčky se začaly pohybovat. Bylo to… neuvěřitelné. Claire věděla, že by měla zavolat sestru nebo Billova ošetřujícího lékaře, ale… nemohla se od něho hnout, ani na okamžik. Zběsilé pípání ustalo a Claire se začala obávat nejhoršího…
"Bille?" zeptala se tiše, že by se to dalo přeslechnout…
Taková tma. Nikde nic neviděl. Byl tak sám. Nebylo nic horšího. Vždycky se bál samoty, že bude nemilován a nenáviděn. Nechtěl tak skončit. Už jako malého ho děsila představa, že bude ve stáří úplně sám, nebude mít děti ani životní lásku, protože se mu vyhýbaly obloukem. V rozhovorech si z toho dělal legraci, ale uvnitř křičel panikou, která nebyla příjemná. Zhluboka se nadechl a objal se pažemi. "Haló? Je tu někdo?" zeptal se rozechvělým hlasem a nakrčil v té tmě čelo.
Strach ho obestíral od hlavy k patě jako druhá kůže. Otáčel hlavou, aby mu náhodou něco neuniklo, ale co by mu mohlo uniknout, že? Netušil, kde je. Co se s ním bude dít. Vnímal pouze stach a zoufalství. Nohy ho už od toho věčného stání začaly bolet a tak se posadil na zem. Byla hladká a studená jako mramor, kterým si jednou chtěl vyzdobit koupelnu. Raději nemyslet na to, co by chtěl dělat, když ztratil ponětí o sobě samém. Vložil si hlavu do dlaní a přmáhal slzy. Už v prvních okamžicích, co se ocitl na tom tmavém místě, se pokoušel křičet, běhal sem a tam, ale nebylo to nic platné. Netušil, jak dlouho byl na tomhle místě. Doufal, že jenom minutu nebo dvě, ale zdálo se to stejně, jako by tam byl celý život.
"Bille?" zašeptal tichý hlásek, který si představoval, aby se nezbláznil.
Automaticky zvedl hlavu a podíval se za zdrojem toho hlasu. Ve skrytu duše očekával, že by mohl vidět Claire, jak nad ním stojí a podává mu ruku, jako by ho zachraňovala, ale… Nic neviděl.
"Claire," vydechl a stočil se na zemi do klubíčka. Slzy ani vzlyky se nenamáhal tišit, nemělo to cenu. Vždyť tam byl sám.
"Bille," ozval se znovu její hlas, tentokrát silněji.
"Kde jsi?" vzykl a srdce ho bolelo, jako by ho někdo rval na kusy.
"Bille."
Donutil své ochromené tělo, aby se posadilo. Podařilo se, i když by nejraději chtěl zůstat ležet. Opět se ozval Claiřin hlas. Na ruce cítil, jako by ji někdo tiskl. A znovu. Pokusil se napodobit onen dotek, ale nic… Netušil, jesti to mělo nějakou účinnost. Prochladlým tělem se začínalo šířit třepotavé teplo.
"Bille," zazněl mu znovu do ucha hlas jeho lásky, který slábl a byl daleko zoufalejší.
"Claire… Neopouštěj mě," vykřikl, jako by tím mohl zastavit svou halucinaci, až ho bolelo v krku.
Musí se odtut dostat! Hned! Nechce strávit svou existenci na místě, které bylo naprosto depresivní a bez perspektivy. Nicota. Zapomnění. Vždycky chtěl, aby si ho lidé nějak pamatovali a stal se nepostradatelným, jenomže uvízl na tomhle strašlivém místě… Najednou ho oči začaly bolet, jak se objevovalo světlo. Úzky proužek světla ho hledal a zvětšoval se. Billovo srdce se opět rozeběhlo nepředstavitelnou rychlostí, jak zhluboka dýchal a snažil se spolknout svůj strach. Vždy se přeci říkalo, že když člověk vstoupí do toho bílého světla, tak ho to dostane na nějaké jiné místo… Uslyšel tichý pláč. Claiřin pláč. Nechtěl ji opustit. Ty vzlyky mu vypalovaly do pokožky cejch, který bolel. Nechtěl ji opustit. Chtěl se odvrátit, ale paprsek se přibližoval a přitahoval si ho. Nebylo kam uniknout. Zavřel oči a modlil se, aby nemusel opustit Claire, Toma, celou svou rodinu a kariéru, pro kterou tolik dřel… Bál se. Netušil, co by měl očekávat, jestli bolest nebo slastné pocity… Zhluboka dýchal a když se nic nedělo, otevřel oči…
Zamrkal jednou dvakrát… raději to potom zvýšil, aby zahnal slzy. Temnota zmizela. Byl v nemocnici. Viděl Claire, jak k němu seděla zády a v ruce držela něčí ruku.
"Můj bože, snad to není její táta," zašeptal si pro sebe a přicházel ttiše blíž, aby ji nepolekal.
Přešel blíž a položil jí ruku na rameno. Jenomže ona sebou necukla, jak se očekávalo. Neudělala nic, čímž by dala najevo, že si jeho přítomnost uvědomuje. Celou dobu se díval na ni. Ona byla tím zdrojem, který slyšel. Kde je Tom? Možná si odskočil jenom pro kávu. Jenomže něco tu nehrálo. Čokoládové oči sklouzly na svou ruku. Cítil hřejivé teplo, jako by se ho někdo dotýkal a palcem ho hladil po hřbetu… Pak se zadíval na zrzeččinu ruku, která svírala tak známou dlaň…
"Ne…" vydechl a vystřestěnýma očima se podíval ležícímu muži do tváře.
Viděl sám sebe! Nikdy nevypadal hůř. Pokožku měl bílou, že by mohla kontrastovat s povlečením nemocniční postele. Hadičku, kterou měl zavedenou do krku sotva cítil. Slyšel, jak se otevřely dveře a Bill poznal své dvojče. Podíval se na bratra a zděsil se podruhé. Vypadal neskutečně ztrhaně.
"Co je nového?" zeptal se hlasem, který se mu vůbec nepodobal.
Tašku položil na druhé křeslo, které bylo v blízkosti toho, kde měla Claire věci.
"Nic…"
"Chmpf…" vydechl a přešel k Billovu ležícímu tělu a pohladil ho po vlasech.
"Kéž bys nás slyšel," zašeptal, aby to slyšel jenom on.
"Já tě slyším," vydechl černovlásek a po tvářích mu stekly slzy.
Černovlasý mladík je pozoroval a spílal sám nad sebou, proč ho nikdo nevidí, neslyší. Můj bože, doufal, že není mrtvý… Při pohledu na přístroje mrtvě nevypadal, ale jeho pokožka říkala něco jiného. Dost o tom pochyboval. Raději se znovu zadíval na své dva nejmilovanější lidi. Jediný, kdo tomu chyběl, byla máma, otčím a jeho malá slečna.
Tom se od něho odtáhl a rychlým, jistě nacvičeným, pohybem si setřel slzy z tváří. Skrze jejich unikátní pouto cítil, jak ho to zabíjí a ubíjí, když mu nemohl nějak pomoc.
"Claire?" zeptal se tiše.
"Ano?" dala najevo, že jej poslouchá, ale hypnotizovala pohledem mladíka před sebou. Na ničem nezáleželo.
"Chci se ti omluvit."
"Za co?"
"Jak jsem rýpal…"
"Nech to být…"
"Žárlil jsem. Na tebe a Billa. Bylo by příjemné si někoho najít," povzdechl si a Billa na krátký okamžik napadlo, jestli náhodou neuvažuje o tom, kdo by po něm tesknil, kdyby se mu to stalo? Jeho bratr uričtě.
"Najdeš si někoho… Nevadí mi to," usmála se mdle.
Chvíli je pozoroval a hrlo se mu znovu sevřelo.
"Mám vás rád," zašeptal Bill a najednou mu všechno opět zčernalo před očima… Co se to zase jenom děje?
"Bille?" ozvala se Claire a dívala se na něho, jak se pokouší zvednou víčka, jako by mu na ně přidělaly cihly.
"Tome?" ozvala se tiše.
Oslovený mladík vystřelil z křesla a hrnul se k posteli. "Bráško?"
Claire stála u postele a svírala Billovu ruku ve své. Srdce jí bušilo v hrudi a doufala, že tentokrát nemá nějaký přelud. Zatajila dech, když se mu víčka zvedla a chvíli koukal jenom do stropu. Nikdo nic neříkal.
"Lásko?" oslovila ho nejistě Claire, kousla se do rtu a oči se jí zalily slzami.
Jeho čokoládové oči, které milovala, se na ní upřely. Na chvíli v nich bylo zmatení a pak…
"Vypadni," zasyčel nenávistně.
"Prosím?" zeptala se a neudržela svoje slzy.
"Slyšela jsi. Vypadni. Nechci tě u sebe!" vykřikl a podíval se na Toma, jako by situaci s Claire považoval za vyřízenou.
Zrzečka po zádech couvala z pokoje, doprovázená Tomovým pohledem, částečně i Billovým… Jak se tohle jenom mohlo stát? Jako by toho měla málo… Při překotném odchodu z nemocnice, porazila několik sestřiček a rozházela několik papírů… Když nastoupila do výtahu, stiskla tlačítko, které ji mělo vyvézt nahoru. Potřebuje někde přemýšlet a střecha pro to byla přímo ideální.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Believe Believe | 16. dubna 2013 v 19:43 | Reagovat

Celej díl jsem hltala každé slovo, protože to jinak nešlo! Hrozně jsem se bála, že Bill umře, ale vůbec jsem nepochopila co se v Billovi zlomilo, že se hned po probuzení k ní takhle choval, ale určitě v dalším díle bude vysvětlení :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama