Love

25. března 2013 v 20:27 | Christine |  Nezaradené - jednodielovky
Vítám vás u jednodílné povídky jménem LOVE. Dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak bych to měla nazvat, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nechám, jak se to původně jmenovalo. Nechala jsem se inspirovat jedním videem, které mi doteď nahání husí kůži na zádech. Myslím, že většina z vás tu situaci pozná... Příběh je o Mattovi a Sáře a také napsaný ich-formou, jeden z mnoha... víc neprozradím. Myslím, že by se vám to mohlo líbit :-)








Bylo divné se dívat do těch chladných očí. Nevěřila jsem, že lituje svých činů, podle toho co mu splynulo ze rtů. Místnost byla plná lidí a točila se mnou, nemohla jsem s tím nic dělat. Všichni mě pozorovali, jako by neměli nic lepšího na práci. Ale jeho oči mě celou dobu sledovaly, jako by mi něco chtěly říct. Musela jsem sklopit svoje oči, abych se na něho nemusela dívat. Neunesla bych ten pohled, hlavně když jsem byla plná těch hrůzných pocitů, co mě naplňovaly až po okraj… Zkrátka jsem nemohla…



O dva roky dříve

Šla jsem po ulici a žhavě telefonovala se svou kamarádkou, která mi vyprávěla, jakého kluka potkala a jak je božský. Musela jsem se nad tím ušklíbnout, protože mi přišlo, že každou chvíli začne mluvit o svatbě a dětech. Zastavila jsem na přechodu a pořádně se rozhlédla, jelikož řidiči opravdu vstřícní nebyli a jezdili jako hulváti. Přecházela jsem přechod a jenom tak napůl ucha jsem vnímala svou kamarádku, stále tlachající o tom nádherném klukovi, kterého potkala. Zasmála jsem se, když padlo slovo svatba. Myslela jsem si, že si bude hned chtít svého nového kluka brát. Ona už zkrátka taková byla. Zastavila jsem před obchodem s čokoládovými výrobky a rozloučila se s ní, protože jsem nechtěla mít telefon u ucha, až budu nakupovat. Nebylo možné kamarádkou rozloučit, protože se nechala úplně pohltit myšlenkou toho, že by si jí mohl vzít, i když se znají pouze dva dny.

Úlevně jsem vešla do klimatizovaného obchodu a ihned se začala rozhlížet po nějakých dobrých bonbónech, které měla moje babička ráda. Měla narozeniny, tak jsem jí chtěla udělat radost nějakou tou hloupostí.
,,Co si dáte?" zeptal se milý hlas a já jsem odtrhla pohled od toho širokého výběru, kterým obchod oplýval.
Jakmile mi oči spočinuly na tom nádherném prodavači čokolády, vypadala jsem, jako bych neuměla ani do pěti počítat, protože jsem na něho zůstala koukat jak z jara. Mile se na mě usmál a znovu zopakoval svou otázku, ale nevypadal, že by mu to vadilo.
,,Eh…Nějaké…bonbóny pro babičku, má narozeniny," vykoktala jsem ze sebe a nepřestávala jsem po něm pokukovat.
Nevypadal, že bych ho přiváděla do nějakých rozpaků, ale asi byl na takovéhle koukání zvyklí, což by mě ani nepřekvapovalo s jeho nádhernou tváří.
,,A budete chtít hořkou nebo mléčnou čokoládu?"usmál se a v očích mu zajiskřilo.
Myslela jsem si, že mě trefí šlak, ale nakonec jsem se usmála.
,,No… Asi od něčeho kousek, ono babička hodně ráda mlsá,"říkala jsem a celkem jsem se divila, že jsem dokázala vyprodukovat v hlavě souvislou myšlenku, kterou jsem dokázala poslat do pusy a vypustit ven.
Chlapík za pultem se usmál a přešel k vitríně, z níž vytáhl kazetu, na níž byly různé bonbónky tvarů a barev.
,,Zkuste tohle. Možná jí bude chutnat marcipánová čokoláda s agarem," navrhoval a rukou v rukavicích mi podával jednu laskonku.
Vzala jsem si ji a ochutnala. Moje chuťové pohárky udělaly kotrmelec a pak nadšeně vybuchly. Musela jsem se přemáhat, abych nějak nezakňourala blahem. Bylo to opravdu hodně božské a chutnalo to výborně.
,,Myslím si, že si je vezmu pro sebe, jsou vynikající,"usmála jsem se a doufala, že nevypadám jako z animovaného filmu, když má postava upatlanou pusu od čokolády.
,,Zabalím vám je. A pro babičku byste mohla vzít tyhle oříškové. Je to podobná chuť jako kokos, ořechy, vanilka s čokoládou,"říkal a podal mi další kousek čokoládové rozkoše.
Během půl hodiny co jsem ochutnávala další a další čokolády, tak jsem si vybrala několik druhů a s každým dalším kouskem jsem doslova vrněla. Prodavač se mi jenom smál, když jsem šla k pultu zaplatit.
,,Takže bude to 450 euro,"usmál se na mě a já jsem jenom zalapala po dechu.
,,Prosím?"zasípala jsem a v obličeji jsem byla celá bledá.
Moje srdce běželo závratnou rychlostí. Nemohla jsem uvěřit, že ta čokoláda stála tolik…. V duchu jsem uvažovala, co bych měla z toho ohromného množství vyškrtnout, ale bylo to tak těžké…
,,Dělám si legraci. Měla jste tak blažený výraz, tak jsem musel trochu vám ho ochladit,"smál se prodavač a já jsem chytila červenou barvu.
,,Oh… tak to děkuju, myslela jsem, že mě trefí z toho, kolik bych tady měla nechat,"smála jsem se.
,,Vypadala jste na to. Bude to padesát euro,"usmál se na mě.
Rychle jsem ve své velké kabelce našla peněženku a zaplatila. Podávala jsem mu peníze a lehce se naše prsty o sebe otřely. Nervózně jsem se pousmála a kousla do rtu.
,,Díky,"říkala jsem znovu s úsměvem.
,,Není za co… Neberte to jako neomalenost, ale…. Nechtěla byste si vyjít na večeři?"zeptal se rychle, že jsem se málem zeptala, co říkal.
Uvažovala jsem o tom, co bych měla odpovědět. Nakonec jsem si řekla, že žijeme jenom jednou a ten prodavač byl opravdu nádherný, nemohla jsem říct ne.
,,Půjdu ráda,"slíbila jsem a široce se na něho zazubila
,,Páni… Jsem asi nejšťastnější chlap pod sluncem… Takže co třeba hned dneska?"
,,Dneska? Bohužel ale babička má tu oslavu,"omluvně jsem se zatvářila a bezmocně pokrčila rameny.
,,No tak nemusíme jít hned večer, stačí jenom když půjdeme na oběd… Zrovna teď mám čas,"usmál se na mě a předvedl jí bělostný chrup, z něhož jsem měla málem zástavu srdce, toho dne už několikátou.
,,Tak v tom případě jdeme,"mrkla jsem na něho a uklidila si nákup do kabelky a čekala, než se ten neznámý převlékne a půjdeme spolu na oběd.

Bylo to už měsíc, co jsem šla na oběd s Mattem, tak se ten prodavač jmenoval. Od té doby jsme se tak nějak scházeli a chodili spolu ven. Tak nějak jsem se něho zamilovala. Hrozně ráda jsem s ním trávila svůj volný čas. Bylo to něco nepopsatelného. Ať už jsme seděli spolu, u mě v bytě, na pohovce, nebo u něho doma jsme hráli polštářovou bitvu, bylo to dokonalé a já jsem si připadala chráněná a milovaná.
Pouklízela jsem byt, protože nánosy prachu a pylu se nahromadily během dvou dnů. Bylo to šílené, protože jsem mohla uklízet každý den. Akorát jsem v kyblíku propírala hadřík, kterým jsem omývala interiér, když zazvonil zvonek. Nechala jsem hadr hadrem a šla jsem otevřít. Ani mě nijak nenapadlo, že by mohl být za dveřmi někdo jiný než Matt. Usmála jsem se, když jsem ho vpustila do bytu.
,,Ahoj… Jak se máš?"usmála jsem se na něho, ale moc daleko jsem se nedostala, protože mě umlčely jeho teplé rty.
,,Skvěle, ale tohle jsem chtěl udělat už od chvíle, kdy jsi přišla ke mně do obchodu,"zašeptal proti mým rtům a znovu je políbil.
Nechávala jsem ho. Nedokázala bych ho zastavit, když jsem na to myslela dnem i nocí. Jsem ráda, že udělal první krok, protože já jsem se nemohla odpoutat. Užívala jsem si jeho rty na svých a jeho dominantní polibky mi v bříšku tvořily motýlky, kteří třepotaly svými křídly a rozechvívaly mě. Rukama jsem mu vjela do vlasů a pevně si ho u sebe přidržovala. Balancovala jsem na špičkách a nemohla jsem se nabažit těch něžností, kterými mě obdařoval.
,,Nezlobíš se, že jsem tě místo pozdravu začal líbat?"zeptal se o hodně později, když jsme leželi vedle sebe na posteli a jenom si vyměňovaly polibky.
Pohladila jsem ho po tváři a usmála se na něho. ,,Blázínku. Přivítal jsi mě tím nejnádhernějším způsobem."
,,Tak to jsem rád, protože i když necítím rty, chci tě dál líbat, dokud neusneme,"zavrněl mi do krku a pohladil mě po boku až na nohu, kterou si omotal kolem pasu.
Usmála jsem se a dychtivě jsem přikývla. ,,Tak to abychom začali, protože mě to nikdy nemůže přestat bavit… A navíc zase hladovím po tvých rtech,"říkala jsem roztouženě a sama si vyhledala jeho rty.

Nádherné. Všechno bylo nádherné, protože jsem se doslova vznášela na obláčku, který mě nadnášel. Nic nemohlo být nádhernějšího než vztah s Mattem. Chodili jsme spolu skoro všude. Bylo to nádherné a čas plynul. Ovšemže i náš vztah byl postihnutý občasnými hádkami, ale o to hezčí bylo usmiřování. Nikdy jsme se nehádali dlouho. Přišlo mi, že nám ten čas společně tak rychle utíká, jako by to nebylo ani možné. Z měsíce se stal rok, co jsme byli spolu a přišlo nám to jako krásné časy. Věděla jsem, že bych s Mattem dokázala strávit zbytek svého života. Nevypadalo to, že jsem jediná, kdo o tom přemýšlel, ale přeci jenom jsem si pořád myslela, že je ještě brzy. Ale přeci jenom mi něco našeptávalo, že to jsem už připravená….
,,Co kdybychom udělali v našem vztahu další krok?"zeptal se jednoho večera Matt, když jsem dělala večeři a dávala mu ochutnat.
Nakrčila jsem obočí. ,,Co tím myslíš?"zeptala jsem se.
,,No…,"usmál se a klekl si přede mnou na koleno, ,,Sáro, vzala by sis mě?"
Zalapala jsem po dechu a nevěděla, co bych na to řekla. Po chvilce tupého a němého zírání do Mattových tmavých očí jsem přikývla.
,,Vezmu,"usmála jsem se a polkla slzy, které se mi draly do očí.
Matt mě políbil a já jsem se rozplakala dojetím.
,,Neplakej, já jsem tě nechtěl rozplakat,"usmál se a pohladil mě po tváři, přičemž mi z tváří setřel slzy.
,,Já vím, miluju tě,"zašeptala jsem,ale nepřestávala jsem ho objímat.
,,Já tebe taky, napořád."

Procházeli jsme se ruku v ruce po venkově, kde žili moji rodiče. Byl nádherný slunečný den, i když se obloha začala pomalu zamračovat. Povídali jsme si a plánovali naši společnou budoucnost. Hospodářská zvířata se pásla na loukách a všude bylo ticho.
,,Pojď, dáme si na chvíli pauzu,"usmál se na mě Matt a posadil mě na kamennou zídku, která nebyla příliš vysoká a já jsem mohla klidně sedět a viděla jsem Mattovi přímo do očí a on se nemusel shýbat, aby mě políbil.
Omotala jsem mu ruce kolem krku a pohladila po šíji. Vnímala jsem jeho oči, které mi klouzaly po tváři a jeho rty vyslovovala tak nádherná slůvka lásky, že jsem nemohla ani uvěřit tomu, že byla směřována mě.
,,Uvažoval jsem…. Mohli bychom zkusit i miminko, pokud bys chtěla,"navrhoval a mazlivě se rty otřel o ty mé.
,,Mohli bychom… Klidně hned jak přijdeme domů, bročku,"usmála jsem se na něho a hladově políbila.
Opravdu jsme byli stvořeni jeden pro druhého. Avšak naši chvíli přerušilo hlasité brždění a přibližující se auto. Vytřeštila jsem oči, ale bylo pozdě, jelikož Matt nestihl zareagovat. Můj křik nebyl slyšet přes ten chaos, ale křičela jsem z plna hrdla. A pak se to stalo. Věc, na kterou nezapomenu nadosmrti. Auto narazilo do Matta a ten zůstal natlačený u zídky. Když dozněl zvuk lámání plechu, rozhostilo se ticho. Podívala jsem se na Matta a doufala, že se stal zázrak a nic se mu nestalo. Jeho zavřené oči ale mluvily za vše.
,,Ne!! NE! NE! NE! NE!"ječela jsem z plných plic a snažila se zavolat pomoc, ale všude jen bylo ticho.
Nikde nikdo. Měla jsem pocit, že jsem tam křičela sto let, než si nás někdo všiml. Nakonec jsem ochraptěla. Stála jsem, držela Matta kolem krku a nepřestávala jsem ho hladit po hlavě. Němě jsem naříkala, aby se stal nějaký ten zázrak a vrátil mi mého snoubence. Potřebovala jsem ho. Nevnímala jsem ani houkání sirén, které se ozývalo v dálce. Viděla jsem pouze jeho. Nakonec se saniťáci dostali i k nám a začali mě dostávat od Matta, protože jsem sama podle jejich slov potřebovala ošetření. Nic jsem nechtěla, chtěla jsem jenom zpátky svůj život, který se mi zhroutil rychleji než domeček z karet. I přes mé protesty nakonec záchranáři dostali ode mě Matta, ale to už jsem nemohla vydržet a celý svět mi zčernal….

Probudila jsem po dvou dnech v nemocnici a rozpomněla jsem se, co se stalo. Opravdu jsem si přála, abych hrála v nějakém špatném hororu s ještě horším scénářem, ale bohužel. To byl můj život, který jsem musela žít. Nespočet hodin jsem proplakala, protože jsem nemohla jinak ventilovat svou bolest. Bála jsem se usnout, protože jsem všechno viděla před očima. Bylo to šílené, když jsem si uvědomila, že nic z naší budoucnosti nebude… Je tohle spravedlivé? Není… ale život není spravedlivý a v nějakých chvílích se ukáže jako soupeř, který nezná slitování….

Znovu jsem se ocitla v soudní síni a dívala jsem se na vraha svého Mattyho. Opětoval mi pohled, ale nestála jsem o jeho soustrast. Chtěla jsem, ačkoli dětinsky, aby se usmažil v pekle, protože přesně tam patřil. Zničil životy mnoha lidí, protože jsem se až později dozvěděla, že se tam byly i další oběti. Odtrhla jsem od něho oči a zadívala se na soudce.
,,Nejvyšší státní soud se rozhodl, že obžalovaný bude odsouzen nepodmíněně k odnětí svobody v trvání čtyř let…."říkal soudce a já jsem to nemohla poslouchat, bylo mi na zvracení.
Musela jsem ven, protože jsem začínala cítit nevolnost. Pomalu jsem se opírala o francouzské hole, které budu mít do konce života a moje nohy už nebudou takové jako bývaly, a odešla jsem ze soudní síně. Na chodbě jsem se rozplakala a musela jsem se zhluboka nadechovat, protože se mi před očima dělaly mžitky. Nebylo to spravedlivé, opravdu ne. On si odsedí čtyři roky a nic se mu nestane. Ale já se už nikdy nebudu smát, protože jsem se zařekla, že už nikdy nebudu mluvit a nebudu se ani smát… Neměla jsem důvod. Můj důvod odešel spolu s Mattem. Vydala jsem se domů, kde na mě čekala jenom prázdnota. V bytě mě obklopovaly zbytky Mattyho přítomnosti. Když jsem byla doma, připadala jsem si v bezpečí…. Ano myslete si, že jsem zoufalá, opravdu jsem. V noci se budím z noční můry, která se stále opakuje a není nikdo, kdo by mě objal a pomohl mi z toho. To už nikdo nedokáže…. Stejně si pořád myslím, že Matty je se mnou, protože ho někdy slyším a nebo jenom cítím jeho přítomnost, ale asi blouzním….
Zoufalství je něco, z čeho nemůžeme ven. Jen nás to stahuje stále níž a níž ke dnu. Já jsem svoje štěstí nechala tam na té zídce, kdybych se rozhodla jinak, mohl tady se mnou být a byli bychom šťastní, ale… cesty osudu jsou nevyzpytatelné… Mattyho budu milovat navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Love

Klik :) 100% (8)

Komentáře

1 Lilia Lilia | 26. března 2013 v 2:21 | Reagovat

Smutný a bohužiaľ veľmi pravdivý príbeh. Ten kto by si zaslúžil trest za svoje činy si užíva života ďalej a jeho obete musia len prežívať, pretože to ako sa žije už zabudli.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama