Just a dream (2/2)

28. března 2013 v 18:22 | Christine |  TH Hetero jednodielne

,,Ano?" zahuhlala jsem do telefonu.
,,Ahoj sedmikrásko," oslovil mě druhý hlas a srdce mi zděšeně poskočilo. Připadalo mi, že neslyším nic jiného než jen dunění v uších. Věděla jsem moc dobře, že má mé číslo, ale tohle bylo nečekané. Vzhledem k tomu, že byl kousek ode mě. Pohledem jsem sklouzla ke dveřím a kousla se do rtu. Nebyl tam.


,,Sedím vepředu," ozval se znovu. Zjevně viděl můj pátrací pohled po jeho osobě. Očima jsem se zastavila na přední sedačce. Měl pravdu. Seděl tam a propaloval mě pohledem. Dlaně se mi začaly potit a kolena třást a tak jsem se nepatrně sesunula. Odvrátila jsem pohled z jeho tváře a hypnotizovala odlepující se samolepku z opěradla přední sedačky. Všimla jsem si, že nastoupili další lidé a teprve potom se autobus rozjel. Vzpomněla jsem si na detektiva a uvědomila si, že policie tu není. Nebyl tu nikdo kdo by mě ochraňoval. Moje smrt je nevyhnutelná. V krku se mi vytvořil knedlík a nemohla jsem polknout.
,,Co takhle si sednout na poslední dvě volná místa vedle sebe?" ozval se po chvilce. Ze zmatku mi trvalo než jsem si jeho větu přeložila. Musím uvažovat logicky a rozumně. Jedna část mé osobnosti šílela po jeho blízkosti a ta druhá se bála nejhoršího.
,,D-dobře, Bille," souhlasila jsem koktavě a jméno černovlasého havrana mě ještě chvíli pálilo na rtech. Zdivhla jsem pohled a zaregistrovala Billův rebelský poloúsměv.
,,Fajn," odvětil zpětně a zaklapl svůj telefon. Nechal jej sklouznout do své kapsy a pak vstal. Přešel autobus s pohledem upřeným na mě a dosedl na sedačku. Vstala jsem po chvilce co jsem se ujistila, že mě nohy poslouchají. Chvíli mi trvalo než jsem k němu došla. Pobídl mě ať se posadím k oknu. Když poslechnu nebudu mít cestu k útěku. O to mu šlo, nebyla jsem hloupá. Ale nechtěla jsem poslouchat sebe a tak jsem si k okénku nakonec sedla. Byla jsem tam uvězněna a kdybych se snažila, nepochybně by mě chytil a silou posadil zpátky na sedačku. Neměla jsem žádnou šanci.
Seděli jsme chvíli mlčky v zadní části autobusu a měli dokonalý výhled na dění v autobuse. Snažila jsem se odvrátit veškerou pozornost, která se upírala k Billovi přítomnosti, na grafit vyjímající se na skle okna.
,,Kam máš namířeno?" zeptal se. Znělo to nenuceně, přesto se jeho tvář zračila rebelstvím.
,,Domů," pípla jsem pravdivě, ale pohled neodtrhla od uměleckého výtvoru vandalisty.
,,Do Česka?"
,,Hm," broukla jsem. Celé mi to přišlo směšné. Já si připadala směšná, ale zároveň zoufalá. Musel poznat jak moc mě přitahuje. Prostě to věděl. Srdce mi div nevyskočilo z hrudi a balvan na zádech mě srážel na kolena. Podvedla jsem ho. Důvod proč tíha břemene zesílila byl, že jsem se do Billa bezhlavě zamilovala. Byla jsem zamilovaná do někoho koho ani neznám a chce mě zabít. Jeho přítomnost ve mě vyvolávala vzrušivé a bláznivé pocity. Chtěla jsem ho, nepochybně, ale nebyla jsem si jistá tím, jestli jsem ochotna kvůli tomu zemřít. Teplo z jeho těla sálalo a já měla chuť jej uchopit za ruku. Odvrátila jsem raději pohled a zahleděla se na pár lidí co byli v autobuse s námi. Teprve pak mi došlo, že nejsem vůbec sama. Byli to policisté, převleční za civilisty. Úleva však nebyla zdaleka tak velká jako tíha balvanu. Čekali až Bill udělá čin v němž by ho mohly zastavit. Pohlédla jsem na něho a zdálo se, že mu došlo nad čím jsem uvažovala. Nebyl hloupý ani omylem.
,,Vím, že jsi jim o mě řekla," promluvil klidným hlasem. Otočil hlavu směrem ke mě, aby na mě viděl a lehce se pousmál. Nebyl to žádný rebelský úsměv ani nevěstil nic špatného.
,,Nechtěla jsem." Můj hlas zněl tak trhaně a tiše. V očích jsem ucítila štiplavé slzy a tak jsem zamrkala, abych je zahnala. Sklopila jsem hlavu, abych se mu nedívala do očí, protože by hráz slz přetekla.
,,Proč jsi mě chtěl zabít?" zeptala jsem se a v tu chvíli si nepřála nic jiného než aby to udělal. Ucítila jsem na své bradě stisk jeho palce a ukazováčku a pomalu mi hlavu zdvih. Donutil mě se mu podívat do očí, které mě probodávali uvnitř skrz na skrz. A mě to nevadilo. Cítila jsem potřebu mě ztrestat za zradu, které jsem se dopustila.
,,Nevím," odvětil a jeho hlas zněl vážně. Zmateně jsem zamrkala a snažila se to pochopit.
,,Ale…"
,,Já už tě zabít nechci. Samým zmatením jsem zapomněl důvod, proč jsem to chtěl udělat," skočil mi do řeči a trpělivě mi to vysvětloval.
,,Ale byli nevinní," hlesla jsem.
,,Já vím. Chtěl jsem se dostat k tobě blíž a čím víc jsem tě poznával, tím víc jsem byl tebou posedlý."
Nepostřehla jsem, kdy uchopil mé tváře do svých dlaní. Byl tak blízko, že jsem cítila jeho dech na mých rtech. Lehce jsem je pootevřela a uvědomila si, že pláču. První osamocená kapka slzy stékala po tváři dolů až k mým rtům. Cítila jsem její slanost.
,,Já to nechápu," zachraptěla jsem a hlas se mi pláčem zlomil. Další slza opouštěla mé slzné kanálky, ale tentokrát ji stačil Bill zastavit dřív než se ocitla na mých rtech. Setřel ji jedním pohybem palce.
,,Teď už je moc pozdě," hlesl a smutně se usmál.
,,Na co?" zamrkala jsem zmateně.
,,Zamiloval jsem se do tebe," zašeptal mi do vlasů a palce přejel přes mě rty. Autobus zastavil na první zastávce. Pohledem jsem zaregistrovala pohyb převlečených policistů. Začala jsem zmatkovat a v mysli mi vytanulo jen jedno řešení. Já utéct nemůžu, ale Bill ano. Jakmile se otevřou dveře, on může vyklouznout ven. Policistům potrvá než se vzpamatují. Když Bill vyběhne ven, může nastoupit do autobusu, který zastavoval právě naproti. Musím jednat rychle. Přitáhla jsem si Billovu tvář ke své a objala jej.
,,Uteč," zašeptala jsem mu do ucha. Chtěl mě od sebe odtrhnout, ale na malou chvíli jsem mu to nedovolila. Potřebovala jsem ještě chviličku cítit jeho blízkost. Do nosu mě vábila jeho osobní vůně, která mi zatemnila mysl a uvolnila jsem sevření. Bill se odtáhl a v jeho očí se zračilo pochopení. Rukou mě uchopil za krkem a přitáhl si mě tak blíž. Políbil mě a kdybych stála, určitě by se mi podlomila kolena. Cítila jsem v polibku zoufalost a naléhavost; zároveň mi však byl vděčný. Věděla jsem, že už se nikdy neuvidíme, proto bylo těžké se od něho odtrhnout. Oči jsem nechala zavřené i po tom co se naše rty opustily navzájem stejně jako naše srdce. Nešlo mi do hlavy, že někdo tak dokonalý jako Bill, by mě chtěl zabít, ale zároveň se do mne zamilovat. Jsem obyčejná holka, tak jednoduchá, že bylo těžké pochopit ho. Otevřela jsem oči a spatřila černého havrana jak utíká pryč. Pryč ode mě, aby mohl opustit město. Budu teď obviněna za spoluviníka takže musím utéct stejně jako on. Nebo je tu ještě jedna možnost. Nechat se chytit a zachránit ho tak. Jen bůh ví, kdy se zase uvidíme.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Just a dream

Klik :) 100% (7)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama